Human Highway (1982)

Ve světě se schyluje k strašným událostem, ale v bufetu na benzínce u jedné jaderné elektrárny nikdo nic neřeší, maximálně tak sami sebe. Ostatně - dá se vůbec něco na takové situaci změnit? Nevím přesně, jestli existuje nějaká post-hippie filmová éra, ale pokud ano, tohle by do ní patřilo snad až učebnicově. Strach z jaderné války, stále trvající studená válka, stále přetrvávající touha po naprosté svobodě, avšak s přiznáním, že je globálně nesplnitelná a platí, že každý je svého štěstí strůjce. Ačkoli je Neil Young interpret, kterého znám v tom smyslu "na název žádné skladby si okamžitě nevzpomenu, ale pokud ji slyším, řeknu si ano, to znám", tohle jsem chtěl vidět hlavně proto, že to vypadalo dost neotřele, ať už mi hudba sedne nebo ne. Tudíž jsem se nemohl na nic vyloženě těšit, na rozdíl od zasvěcených, takže jsem do toho šel s naprosto čistým štítem, stejně jako do starších filmových (nostalgických) kultů, které současná generace vůbec nezná. Za sebe musím říct, že je to strašná blbost, chvílemi vtipná a chvílemi jen trapná, ale překvapivě kreativní a ačkoli mě nedokázala bavit celou dobu, určité kouzlo má. Určitě si budu pamatovat předposlední scénu se spontánní taneční scénou, která mi přišla skvělá, stejně jako některé scény z bufetu, jako třeba zavádění nových pravidel provozu, která prostě jsou, aby nevypadalo, že šéf nic nedělá, ale v praxi jsou naprosto nesmyslná a zákazníky akorát naštvou. A i přes neuhlazenost a určitou necelistvost mi přišlo, že u některých nápadů Young se Stockwellem přesně věděli, co dělají, protože jednotka ozářených popelářů či zářící moucha jsou působivě ztvárněné prvky. Mé tři hvězdy sice nejsou silné, jelikož chvil, které mi přišly trapné, nebylo zrovna málo, ale i přes na první pohled průměrné hodnocení mi to rozhodně nepřijde jako průměr v klasickém slova smyslu. Spíš jako specifická ujetost pro ty, kterým sedne - a kam patříte vy zjistíte jen tak, že se na to podíváte sami. A samotná hudba mi sedla, takže nějaké další plus. 3*(26.07.2024)

Tak si říkám, že tenhle film snad viděl David Lynch, než natočilModrý samet, do kterého si odtud „vzal“ nejen Dennisa Hoppera s Deanem Stockwellem (a dalšího z hlavních protagonistů Russe Temblyna pak do seriálovéhoTwin Peaks), ale snad i záhadný výjev s ptákem, i nápad s úvodním rozhlasovým hlášením u představování prostředí městečka... no rozhodně to podle mě viděli švédští bratři Erikssonové, kteří si za 8 let natočili vlastní muzikálovou komedii z autodílny u benzínkyMacken(byť bez sci-fi prvků, ale také hlavní dvojkou jezdící na kolech). Určitě potěšily komediální výkony ústřední čtveřice herců, mnohé vtipné scény, více muzikálových čísel i velmi stylově využitý nižší rozpočet s papundeklovými kulisami, záměrnými zadními projekcemi s exteriérovými scenériemi, vtipnými triky (např. ztvárnění imaginární mouchy pomocí blikajícího digitálního světýlka po obrazovce a zvukového efektu)... i originálními sci-fi prvky, které od počátku díky mnoha vesmírným výjevům vhází diváka do evokace zvláštního prostředí, který jakoby byl již částečně mimo Zemi, avšak tam na „Lidské dálnici“ život na Zemi napodobujícím v komunitě pozůstalých pozemšťanů. No, možná jsem to pochopil jinak, než tvůrci směřující k reflexi hrozby jaderné války zamýšleli, to mi ale rozhodně nevadí... oproti dojmu, že i přes často sympatickou a zábavnou kreativitu film místy působí roztahaně a nevyrovnaně. Měl jsem pocit, že to chtělo vybudovat ve zvoleném prostředí nosnější a souvislejší příběh, resp. že by ve zvoleném stylu tomu seděla spíše forma kratší filmové povídky ve stylu těch zPražské pětky(na níž jsem si u zdejšího humoru párkrát také vzpomněl).[70%](20.07.2024)

Výstřednost bez hlavy a paty, s muzikou (asi) pro fanoušky.(20.11.2021)

Krásně divné se skvělou hudbou.(12.06.2018)

Bizarní surreálný zážítek oscilujcí mezi tripem, Lynchem a Teletubbies. Máte-li rádi Neila Younga nebo Devo, nemůžete šlápnout vedle. Desetiminutová verze Hey Hey My My je hudební orgasmus.(15.03.2016)