Hluboká touha po božstvu (1968)

Po Prascoch a Bojových lodiach najlepší Imamura. Táto sonda do primitívnej kultúry ostrova, kde žijú prostoduchý dedinčania, kde existujú povery a kde je incest síce zakázaný, ale nie až tak nezvyčajný, prichádza inžinier z Tokia, aby tu postavil studňu. A odrazu je konfrontovaný s úplne iným svetom. Snaha o modernizáciu, globalizáciu tvárou v tvár tradičným hodnotám a šamanizmu sa tu cez postavy prepletá, rozvíja a mimo drámy a sily prírody tu máme aj zložky magického realizmu a obrazovej meditácie. Imamura je v každom zábere a detaile istý. Hoci sa jedná o jeho prvý farebný film a o posledný pred 11 ročnou prestávkou u dokumentu, vypovedal tu úplne všetko. Film je funkčný a dychberúci aj dnes. A tých 172 minút ubehne ako voda. Neskutočne funkčná dynamika a postavy. A prostredie exotického ostrova na ktorom ukazuje zmenu jednej hlúpej generácie za inú tomu len pridáva na pútavosti.

Hluboce symbolická existenciální záležitost, jejímž tématem je význam tradic a rituálů, křehké, zdánlivě nesmyslné společenské vazby udržující společenství v chodu a...taky incest jako symbol výsad udělených pouze bohům (zajímavé je, že mytologie téměř všech kultur vychází z tohoto pojetí - ale to je spíš materiál pro konspirační teorie;). Imamura shromažďoval podklady a skládal jednotlivé díly mozaiky více než 6 let a výsledek jednoznačně stojí za to. Syrový příběh, ve kterém kolidování staré a nové doby drtí osudy lidí jako mlýnské kameny. Natáčení probíhalo na nejjižnějších jap. ostrovech v nádherné přírodě, čímž je kontrastnost celého pojetí vyhnána do extrému. Neváhal bych s pěti, avšak vadí mi téměř samoúčelné scény se zvířaty - poselství filmu by zůstalo stejně hutné i bez házení prasat žralokům, rozjíždění ještěrek bagrem apod.

Tříhodinová exkurze do mikrosvěta jednoho japonského ostrova s jeho vlastními pravidly a zvyky, kde se ještě žije „postaru“, může být těžkou zkouškou pro nejednoho diváka. Film má velice pomalé, ale poutavé tempo a k fascinujícím domorodým trampotám dokáže na diváka přenést úmorné tropické dusno i pocit, že po něm leze kdejaká hmyzácká havěť. Pomalá, zvláštním způsobem tíživá a pohlcující záležitost - tak lze v krátkosti shrnout moje první setkání s režisérem Imamurou. Až bude nálada, někdy si dám určitě reprízu, zatím za silné 4*.(08.02.2026)

Smutné tropy. Etnografická studie, zkoumající proměnu života na nejjižnějších ostrovech Japonska. Dusivé horko, hmyz, přebujelá vegetace a kámen. Kámen Bohů, který je třeba odstranit. A také 18 měsíců náročné tvorby, ze které, podobně jako v případě Fitzcarralda, vzešlo to nejlepší, co kinematografie nabídla.

Hluboká touha po božstvu: to jsou konfrontace - moderního věku s šintoistickým náboženstvím, technologické civilizace s životem v přírodní harmonii a novodobé západní kultury s kulturou pradávnou (určitá směs feudálních vztahů s primitivní animistickou zbožností a důvěřivou loajalitou - což jsou víceméně tradiční prvky v historii japonské společnosti). Film se natáčel na ostrově Minami Daito neboli Jižní Borodino v prefektuře Okinawa (osídlen byl až roku 1885, kdy se k němu přihlásila japonská vláda, od té doby až do druhé světové války ho vlastnila společnost Dai Nippon Sugar, která zde zahájila pěstování cukrové třtiny). V komentářích se dosti píše o incestu (ve znechucení) a vlastně jde o nepochopení vyjevovaného. V jistých náboženských systémech, a to i na Východě, byl incest ve vládnoucích či kněžských vrstvách synonymem a analogií božského manželského svazku. Zneužívání (a nejde jen o sexuální) je spojeno s mocenským postavením: jiné se odehrává v rámci ostrova, další potom ve vztahu cukrovarnické společnosti k ostrovanům, ale v obou liniích je manipulativní a využívá hierarchického řádu a důvěřivé poslušnosti. Dalším prvkem je ostrakizace rodiny Futoriů: byl tím získán objekt chtíče, vysvětlila se tím aktuální přírodní nepřízeň a kdykoliv v budoucnosti se na nich mohla vybít osobní frustrace z neúspěchu (vždy je jednodušší svést cokoliv na někoho jiného, většinou slabšího a poddajnějšího). Hlavní postavou zkoumání okraje společnosti jest Nekiči Futori (pozoruhodný Rentaró Mikuni), muž, připoutaný dvacet let okovy k sisyfovské práci k usmíření bohů. Překračování pravidel ostrova jako výraz svobodné vůle a revolta proti nespravedlnosti, přesto je také svým způsobem šťasten a věří v budoucí sen. Důležitou postavou je Karija (zajímavý Kazuo Kitamura), inženýr, vyslaný na ostrov Kurage šéfem cukrovarnické firmy (a zároveň tchánem) k vyhledání dostupnějšího vodního zdroje. Sice se brání, ale podléhá čistotě duše i přírodě ostrova, byť jen v časovém omezení z obvyklé moderní prosperity. Významnou postavou je Kametaro Futori (zajímavý Čôičirô Kawarasaki), Nekičiho syn i Karijův pomocník při pátrání po vodě. Jeho cílem je opuštění pravidel ostrova a vlastní problematické rodiny, přesto se nedokáže vymanit z konvencí ostrova. Hlavní ženskou postavou filmu je Toriko Futori (pozoruhodná Hideko Okijama), Nekičiho prostoduchá dcerka, bezelstná ve svém vnímání života a lásky. K výrazným postavám patří také Nekičiho otec, starý patriarcha rodiny sloužící odnepaměti bohům a muž nevhodný pro moderní dobu Jamamori Futori (velmi dobrý Kandžûrô Araši), Nekičiho sestra v opětované (byť až dosud nenaplněné) lásce a zneužívaná kněžka bohů Uma Futori (zajímavá Jasuko Macui), a předák ostrova, vedoucí cukrovaru a ochránce tradic ostrova pro vlastní své kořistění Ricugen Rju (zajímavý Joši Kató). Z dalších rolí: Karijův předchůdce bez komunikace s vedením Šimadžiri (Hôsei Komacu), za války zraněný zpěvák legendy ostrova Sato Tokusato (Džun Hamamura), žárlivá Ricugenova manželka Unari Rju (Izumi Hara), nebo Karijova právoplatná manželka (Čikage Ogi).Hluboká touha po božstvuje osobitým filmovým dílem s podpisem Šóhei Imamura (opět jde na okraj společnosti). Pro mě osobně jeden z nejpůsobivějších filmových prožitků (estetické, poetické a filozofické hledisko)!(27.08.2021)(méně)(více)