Černý déšť (1989)

Já bych možná dal i čtvrtou hvězdu, ale bohužel jsem neměl jinou možnost než to vidět v dabingu a tak mi to nepřišlo silné, jak by mi to v originálu možná přišlo. I tak mi ale vadily nedostatečně propracované postavy, na kterých to má stát, fakt, že o Hirošimě vznikly i lepší filmy a také ta nesourodost mezi tématem Hirošimy a přílišného lpění na japonských tradicích, která na sebe sice navazuje a propojuje se, ale je občas poznat, že ne zrovna dokonale. Jinak to ale není špatné, určitá propracovanost tam je, svá témata to umí nastínit dobře a za sebe nemůžu říct, že bych se za ty dvě hodiny nějak výrazněji nudil. Jen mi přijde, že tomu chybí větší síla. Možná na tom má trochu vinu i to, že se Imamura s ničím neštve a pád atomové bomby vrazí rovnou do úvodních minut, načež je drtivá většina filmu popisem toho, co se s pár postavami stalo po 5 letech. Tak trochu mám pocit, že to chce být trochu jako Ozu, jen znatelně emotivnější, ale na rozdíl od Ozua jsem zde nevnímal tu skrytou psychologii, kterou na jeho filmech tak obdivuji. Jak moc a jestli vůbec ji Imamura zvládá, budu moct posoudit až v budoucnu, jelikož od něj určitě mám v plánu i další filmy. Tenhle rozhodně není špatný, ale zatím nenacházím důvod pro udělení čtvrté hvězdy. Silné 3*

"Threads" zrejme nič netromfne, pričom ukážkovo podaný dopad tragického činu na ľudskú existenciu + zamýšľanie sa nad rozhodnutím zhodiť atómovú bombu na civilistov, nakoniec stačilo "len" na priemerné hodnotenie. Tie dve hodiny "neušli" ako voda, nemá to také grády, no stále je to slušná záležitosť v rámci "žánru" ..

Černý déšťje velkolepým a snad až vznešeným filmovým dílem japonského mistra filmového světa Šóheie Imamury. Vojenské ponížení japonského císařství ve druhé světové válce znamenalo sice poranění kolektivní národní hrdosti, ale dosti nicotné ve srovnání s hrůznou likvidací prostřednictvím atomové pumy. Z etického hlediska prohlašuji: jde o skutek zbabělosti, jenž nepostihuje politické, ani vojenské síly a jde o demonstraci moci ke zlomení lidského ducha. Hirošima byla pokusným králíkem, bez ohledu na možné dopady. Japonsku trvalo vyrovnání se s traumatem poměrně dlouho, své sehrála i podřízenost Spokojeným státům americkým po porážce a čas k znovunabytí sebevědomí a sebeúcty. Šóhei Imamura naštěstí nemoralizuje (byť si neodpustí jízlivé poznámky), i přes hutné apokalyptické výjevy zmaru se soustředí na vyrovnávání se přeživších jednotlivců s neblahými důsledky na lidské zdraví v té fyzické i psychické podobě. Předlohou filmu byl stejnojmenný literární seriál z roku 1965 japonského spisovatele Masudžiho Ibuseho. Zajímavostí je, že Imamura ještě natočil barevný devatenácti minutový dovětek s hlavní postavou po dvaceti letech od výbuchu (s ideou, že Bůh bdí nad lidmi), ale do originálu se nakonec nedostavil (to až do japonské digitální verze DVD). Obrazy Takašiho Kawamaty přibližují dobu padesátých let se vším všudy, i s tradičními společenskými návyky, dispozicí v běhu uspořádání událostí a světlem prostředí. Podmaňující je vedle obrazu také hudební podkreslení Tórua Takemicua. Život s atomovým poznamenáním, to jsou nekončící obavy o blízkou budoucnost, neboť smrt si postupně vybírá všude okolo. Hlavním středem zájmu je Jasuko Takemaru (velmi dobrá Jošiko Tanaka), mladá žena. Jejím prokletím je ostrakizování z možného manželského svazku, realitou zvyšující se stav úzkosti. Hlavní mužskou postavou je zde Šigemacu Šizuma (dobrý Kazuo Kitamura), strýc Jasuky a její pěstoun se starostí o její budoucnost a též život rodiny. Důležitou postavou je Šigeko Šizuma (zajímavá Ecuko Ičihara), Šigemacuova bezdětná žena s pocitem viny. Z dalších rolí: dosti senilní Šigemacuova matka a Jasučina babička Kin (Hisako Hara), bývalý člen kamikadze při útoku na tanky s psychickými následky a neúnavný sochař Juiči Okazaki (Keisuke Išida), Šigemacuův kamarád a prostředník v sňatku Kotaro (Norihei Miki), Šigemacuův přítel a rybář Šokiči (Šóiči Ozawa), a další kamarád a obchodník z černého trhu Katajama (Akidži Kobajaši), Juičiho starostlivá matka a provozovatelka koloniálu Tacu Okazaki (Masato Jamada), veselejší vdovička (Tamaki Sawa), její schovávající se dcerka Fumiko (Majumi Tateiči), Jasučin nápadník Aono (Keidžiró Išimaru), vytížený lékař Dr. Fudžita (Hidedži Ótaki), nebo ta zapálená šamanka (Kazuko Širakawa).Černý déšťje působivým filmovým výtvorem, v němž se Šóhei Imamura vyrovnává s japonským atomovým traumatem se ctí, vznešeněji, oproštěn zbytečné sebelítosti a sentimentu. Výjimečný filmový zážitek!

Voda nádherně zářila a ryby pluly proti proudu.Nesrovnatelně lepší než Nesrovnatelně lepší než stejnojmenný film Ridleyho Scotta uvedený ve stejném roce odehrávající se též v Japonsku. Jasuko, její strýc a teta, 6. srpna 1945 v Hirošimě a blízkém okolí. Jasuko, její strýc a teta o pět let později v závětří japonského venkova s běžnými rituály a činnostmi život znovu, stále tragicky ovlivňuje jaderný holokaust. Imamura už dříve přesvědčivě ukázal, jak mistrovsky dokáže ztvárnit 'idylu' venkovské komunity stíhané neblahými, v podstatě vnějšími vlivy (Balada o Narajamě). Vztahy a životy připomínající až svěrákovskou vesnickou pohodu se svéráznými figurkami ryze ne-svěrákovsky narušují šokantně příšerné flashbacky z místa/času katastrofy - drásající scéna, v níž muž poznává svého mladšího bratra pouze na základě opasku a další) a očekávané a zároveň překvapivé tragédie následků nemoci z ozáření. Nespojitou skutečnost instantní smrti a života na čekačce snoubí citování zvláštně výmluvných pasáží pohřebních súter. Opona mezi světy živých a mrtvých stále více prosvítá při jejich předčítání při příležitostech množících se pohřbů. Myslím to jen skoro neironicky, když tvrdím, že jeČerný déšťv podstatě hřejivý, zářivý film.

Ačkoliv se z Trumana za rozkaz svrhnout atomovky dělá arcilotr, před jejich svržením s dostatečným předstihem  Japonsko varoval, že USA mají zbraň nebývalé síly ať kapituluje a složí zbraně. Japonci na to nereagovali a nereagovali na to ani po svržení bomby na Hirošimu. Přitom ti co na místo dorazili z okolí jako první byli naprosto šokováni tím apokalyptickým výjevem. Musela to odnést ještě Nagasaki aby generálové a Hirohito pochopili a docvaklo jim... Když se hovoří o obětech, nemluví se paradoxně o zachráněných životec a byly to právě obě atomovky, které je ušetřily. Statisíce amerických vojáků při vylodění, na lodích v letadlech, miliony japonských zfanatizovaných a propagandou vystrašených civilistů v samotném Japonsku. Taková se odhadovala bilance ztrát. Proti tomu Normandie by byla je heřmánkovým odvarem co se týče ztrát na obou stranách. Samozřejmě, že v obou městech to nejvíce schytali civilisté... Ale bohužel civilisté jak v Německu tak v Japonsku umožnili aby se k vládě dostalo to co tam bylo... Dnes se ze všech postižených bombardováním dělají oběti, ale položme si otázku jak by se ti civilisté chovali v případě, že by Německo nebo Japonsko vyhrálo válku? Proto je mi vždy těch prostých lidí jako v tomto filmu líto, uvědomuji si ale i to B. Že to jejich země vyvolaly válku a zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mimochodem viděli jste někdy když z rádia zaznělo, že je konec války reakce spojenců? Tu radost, výskání, házení čepic, objímání, slzy únavy, dojetí a radosti... A v tomto filmu když božský Hirohito přečetl projev o kapitulaci? Nic. Žádná reakce. A to už mleli Japonci z posledního a smyčka se utahovala víc a víc. Tokio vysmahly B-29 do základů a z Marian startovaly den co den k drtivým úderům na japosná města...     Pro mne byl film zajímavý v mnoha ohledech. Jednak samozřejmě snahou ztvárnit bezprostřední následky po odletu Enoly Gay. Ale líbil se mi i ten kouzelný tradiční  japonský venkov se svojí architekturou a svatyněmi, který je dnes už v moderním Japonsku tak vzácný. Muselo být složité v rámci tradic provdávat dívku u které hrozilo, že má nemoc z ozáření. A samozřejmě bylo šílené sledovat, jak si smrt vybírá svoji daň dávno po válce. Jak nahodile a někdy i nečekeně rychle. Tohle je velmi silný film. Jeho poslání je jasné. Varuje aby se lidstvo probralo a atom už nikdy nepoužívalo. A ono k tomu asi nikdy už nedojde, protože dnes už jsou lepší zbraně. Bez jaderného spadu a devastujícího žáru při uvolnění obrovské energie při štěpení jádra... Jinak doporučuji k přečtení knihu lékaře Mičihiko Hačiji - Deník z Hirošimy.  Dávám za 4 malé kapříky. * * * *