- CZ dabing
- HD
Balada o Narajamě (1983)
Sledovat Balada o Narajamě online
O filmu Balada o Narajamě
Zlatou palmou oceněný film od japonského režiséra Šoheje Imamury Balada o Narajamě. Díky tomuto rozhodnutí se totiž západní, zejména francouzská veřejnost seznámí s dílem, jež by mělo jinak pramalou naději na uvedení v širší distribuční síti. Šohej Imamura je autorem dobrých dvou desítek filmů (z nich Eidžanaika získala v roce 1982 diplom festivalového výboru XXIII. MFF v Karlových Varech), ale i na Západě je dosud prakticky neznám, zastíněn popularitou svého vrstevníka Nagisy Ošimy.
Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.
Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.
Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný.
Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.
Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.
Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný.
Obsazení
Trailer
Pokud se trailer nepřehraje, otevřete jej na YouTube ↗.
Tato stránka je generována automaticky za pomocí údajů zjištěných z veřejně dostupných zdrojů a sjednocených pomocí AI ChatGPT. Uvedené údaje nejsou redakčně kontrolovány, monitorovány ani upravovány a mohou být nepřesné či nesprávné.
Komentáře (79)
Komentáře jsou vkládány jejich autory a nepodléhají redakčnímu schválení ani kontrole. Za jejich obsah odpovídají jednotliví autoři. Komentáře mohou být automaticky přebírány z dalších webových stránek.
Krásne, poetické, v istých momentoch až naturalistické, avšak to len podčiarkuje celý filmový príbeh, ktorý napísal sám život. Aj v súčasnosti sú starí ľudia zo spoločnosti vyčleňovaní, čo nie je spravodlivé, keďže sa potom utiekajú k melanchólii a sú viac náchylní a naivní hlavne čo sa týka podvodov, manipulácii a nie veľmi správnej politickej orientácii. Je to smutné, ale je to tak. V dnešnej dobe je preto tento snímok ešte viac potrebný, ako v dobe vzniku. 10/10 bodov.
Zdroj: ČSFD.cz (2026-05-04)Stejně jako mojeprvnízkušenost s Imamurou, i zde se jedná o sondáž do vesnické komuny se svými vlastními pravidly, obskurními rituály a tradicemi. Opět je pozorovatel pohlcen velmi specifickou uklidňující / zneklidňující poetikou, než je z tohoto stavu nemilosrdně vytržen vyloženě brutální a velmi nepříjemnou scénou. Jednoduše je člověk uchvácen a znechucen zároveň. Určitě se jedná o lepší zpracování než je „divadelní“provedeníz roku 1958, ale o to více je duševně náročnější. Jsem velmi zvědav na další kousky tohoto zajímavého tvůrce.
Zdroj: ČSFD.cz (2026-03-02)Zvláštní film. Šel jsem do toho s očekáváním těžké depky, po které budu akorát tak mít chuť hodit si mašli, jenže to začalo a mě dost dlouho trvalo, než jsem to nějak vstřebal. Ono to totiž většinu času vypadá úplně jinak. Na jednu stranu ano, stále je to dost naturalistické, vesničané tam žijí v příšerných podmínkách a dějí se jim příšerné věci, jenže celé je to podané tak, že to (relativně často) vypadá jako komedie. Jindy úmyslná (sexuální scény), jindy cynická (vyrážení zubů) a jindy těžko říct, jestli to Imamura zamýšlel tak, jak jsem pochopil. Rozhodně jsem ale nečekal, že se budu bavit víc jak u lecjaké komedie a přitom to nebylo kvůli tomu, že by se jednalo o mizerný film. Ne, má to profesionální řemeslo, od kamery po střih, perfektně obsazené herce a Imamaurův pozorovatelský styl tu taky má dost do sebe - zdejší vesničany můžeme pochopit jako dost specifickou komunitu, které je jedno i hromadné pohřbívání zaživa nebo zabíjení nemluvňat, ale do hloubky jejich jednání a psychiky se nikdy nedostaneme; prostě žijí s vlastním pravidly a nedá se říct, že by je jakkoli deptala, jelikož je berou jako normu. Je to jako pozorné sledování jakéhosi bizarního živočišného druhu, který nikdy nemůžeme plně pochopit, jelikož máme naprosto jiné vnímání fungování světa. A nejspíš vzhledem k tomu, že veškeré postavy jsou takové zvláštní panoptikum, tak právě proto jsem se u toho nedokázal nesmát. No jo, jenže já si zvykl na úplně jiný styl, pak přijde cesta do Narajamy, kde se vše obrátí o 180 stupňů a najednou se z toho stane ta těžká depka, kterou jsem očekával. A já si na to zase musel zvykat, což mi zase trvalo a závěr ve mě zanechal mnohem těžší dojmy, než jsem měl z většiny filmu. Dokonce mi tu chování postav poprvé začalo dávat smysl, v rámci mého vnímání světa, k čemuž dojde divně a zničehonic, ale aspoň z toho tak vylezly nějaké emoce. Nevidět před rokemÚhoře, tak jsem z toho zmatený ještě víc, ale takhle aspoň vím, že Imamura rád pozoruje chování divných existencí a nepřemýšlí nad tím, proč jednají jak jednají, ale spíš ho to - z nějakého důvodu - baví sledovat. Jestli je tohle jeho typický styl, který se objevuje napříč celou jeho tvorbou, pak i chápu, že Balada o Narajamě bude jeho opus magnum, vzhledem k tomu, jak těžko uchopitelné jako celek to svým způsobem je. To ale budu moct posoudit až časem, až uvidím od Imamury víc filmů a hlavně to neznamená, že bych z Narajamy dokázal být zpětně nadšený. Rozhodně to je pozoruhodné autorské dílo, jehož významnost chápu a z hlavy ho jen tak nevymažu, ale zároveň se na něj nedokážu plně napojit, když většinu času sleduji víceméně nesympatické karikatury a pak zničehonic přijde blok, ve které s nimi mám silně soucítit - což mi jde těžko, když doposud nebylo proč a jejich existence mě cynicky bavila. Slabé 4*
Zdroj: ČSFD.cz (2024-10-23)Nekompromisný a určite nie vymyslený príbeh o živote v jednej chudobnej japonskej dedinke, kde ide o sex a potraviny. Život v pomyslnej špine, zápachu, spoteného pohlavného styku a kultúre, kde sa nič nenecháva na náhodu, tento snímok spracováva svojským, naturálnym spôsobom. Škoda, že minutážou trochu prepálený.
Zdroj: ČSFD.cz (2024-03-02)Ďakujem veľmi pekne, ale myslím si, že práve tútoBaladu o Narajame, už v žiadnom prípade nepotrebujem nikdy vo svojom pozemskom živote vidieť znovu, keďže bola na mňa asi príliš「ťažkým sústom」, skrátka, poriadnesilnou kávou, ktorá mi väčšinou nebola extra po chuti, čiže z nej najskôr mám len akési rozporuplné -chuťové poháriky, keď by sa mi možno tiež patrilo si dať zrovna v tomto momente za jeden poriadnypoháriksosaké, a to na celkové odpočinutie si, jednoducho sa trochu odreagovať po tomto extrémne vyčerpávajúcom počine, no musím sa následne priznať, že vôbec neholdujem pitiu alkoholu, a tak to budem musieť vyriešiť nejakým inakším spôsobom... • Totižto, japonskému režiséroviŠóheiovi Imamurovi, buď išlo najviac konkrétne predovšetkým o to, aby ma proste neustále šokoval svojimi mimoriadneexplicitne-živočíšnymiobrazmi, alebo chcel byť iba čo najviacbrutálne-úprimnýmz jednotlivo prezentovaných naturalistických scén bez akejkoľvek cenzúry, a či dokonca taktiež jestvuje i tretia možnosť, spočívajúca v podobe, že predsaz každého rožku trošku, nakoľko skombinoval obidve tieto formy? • Nebudem síce bližšie špecifikovať to, čomu sa vlastne zväčša『venovali』tietonesympatické postavy(čím nechutnejší, tým lepší), ktoré vskutku stvárnili dosťsympatickí herci-Akinobu "Ken" Ogata&Sumiko Sakamotová, ako prostovydarený synátorTacuheia jeho nemenejpodarená matkaOrinz nemenovaného「barbarského kmeňa」,naprosto odrezaného od akejkoľvek vyspelejšej civilizácie.• Prvých zhruba100minút, sa zvyčajne jednalo o neuveriteľne autentické obrazy, ničím a nikým neprikrášlené, čo bolo pre mňa obzvlášť náročnou exkurziou do hlavného epicentra tohto diania, pričomcca30minút pred koncom, bolo zase podľa mňa -úplne najideálnejších, i keď som opäť nebol ušetrený o maximálny dôraz takéhoto prostredia, v ktorom sa odohrávalo kľúčové vyvrcholenie filmu, o čom v podstate celý čas priamo pojednával. • Zrejme som sa vtedy konečne zbavil týchto všetkých barbarov, lebo v tejto zlomovej sekvencii, ostali už iba dvaja títo barbari, ktorí odišli naTOlegendárnem-i-e-s-t-o, odkiaľ už teda niet pre jedného z nich žiadneho návratu. • Divák by sa mal určite vyzbrojiť dostatkom svojej trpezlivosti, ktorej bude potrebovať neúrekom.Už si môžem nakoniec vydýchnuť, že to mám za sebou, ale znova by som sa na to nedal sám od seba nahovoriť, lebo by som musel opäť absolvovať to, čomu sa inak širokým oblúkom vyhýbam, ale nie vždy sa to ale podarí...
Zdroj: ČSFD.cz (2023-02-11)