Moje úloha je pomsta (1979)

Má je pomsta(Židům 10, 30/ Římanům 12, 19) je Imamurovou filmovou antropologickou studií o lidském nitru, zohyzděném přepjatým přijetím vnější okolnosti. Šóhei Imamura zadaptoval stejnojmennou (Má je pomsta) knižní předlohu z roku 1975 japonského spisovatele Rjūzō Sakiho, píšícího o zločincích. O práva filmová se v Japonsku rozhořel poměrně ostrý spor, z něhož nakonec vítězně vzešla Imamurova produkční společnost, jež přes svůj pozdější vstup do šarvátek a her nakonec jako první uzavřela s autorem písemnou dohodu. Imamura skládá kamínky antropologické studie, přizpůsobuje si ji svému záměru a s potutelným úsměvem jízlivosti kreslí pak temnější portrét japonské společnosti. Pokorné otcovo ponížení jako veškerý pramen absolutní revolty proti společnosti. Revolta postupem času však stupňuje opovržení společností i tu náruživě poživačnou touhu po všem tom materiálním, tělesném, vnímaném jako útěcha i vysvobození zároveň. Název knihy i filmu má své paradoxní zvýraznění a rovněž opodstatnění ke způsobům a všem následkům zběsilé revolty proti řádu, když se tak záhy zabily ideály. Duše ztracené jak v konfliktu tradičních kulturních hodnot a spotřebního demokratického ideálu, tak v jejich bolestech a stereotypech. Důvěřivě nebo zlověřivě se přijímají naděje, iluze vysvobození, impulsy. Cesta je to nekompromisní, stejně tak jako všechny následky. Hrdinou antropologického pitvání je Iwao Enokizu (věrohodný Ken Ogata, a jako malý chlapec Daisuke Sano), jeho troufale rebelantská cesta životem a jeho vzpoura proti všemu, když dospěl k přesvědčení, že podvod je často náročnější a složitější než vražda. Prostředí je stylově bezútěšné: se svým bývalým milencem ambivalentně stále spojená a po romantickém vysvobození lačná hostinská Haru Asano (Majumi Ogawa), Iwaova manželka se svým vlastním svébytnějším způsobem svého romantického naplnění Kazuko Enokizu (Micuko Baišó), Haruina matka se šrámem a se stínem vlastního provinění Hisano Asano (Nidžiko Kijokawa), pokorný křesťan a morálně pevný Iwaův otec Šizuo Enokizu (Rentaró Mikuni). Z dalších rolí: Iwaova churavějící matka Kajo Enokizu (Čóčó Mijako), zástupce tabákové firmy s osudovou slabostí k alkoholu Tanedžirô Šibata (Taidži Tonojama), nebohý řidič náklaďáku Daihači Baba (Gorô Tarumi), ze spárů Iwaa unikající milenka Čijoko Hata (Moeko Ezawa), Haruin samolibý milenec (Kazuo Kitamura), důvěřivá matka uvězněného syna (Kin Sugai) či z osamělosti "vysvobozený" právník Kawašima (Joši Kató).Má je pomstaje krvežíznivým tancem absolutní lidské revolty s ponurou špínou lidských duší. Lidský egoismus dosahuje své radikální podoby.

Dokonalýportrétviacnásobného (a k tomu i pomerne dosť bezcitného) vražedníkaIwaoa"Profesora"Enokizuav naprosto nebezpečnej vízii od vskutku vizionárskeho režiséraŠóheia Imamuru, z ktorého som medziiným zase nemal najlepší pocit, keďže si znovunekládol servítku pred ústa, nakoľko sa snažil byť čo najviacautentickým, tak tým pádom nešetril ani žiadneho nastávajúceho diváka v21. storočí(totižto, zo snímku stále srší neuveriteľná nadčasovosť!), ktorý sa vôbec po prvýkrát odhodlal vstúpiť na túto mimoriadne zvrátenú, thrillerovú pôdu so samými skazenými postavami na svojom konte... • Áno, jednoznačne TU nebol nikto úplne「čistý」, vrátane nášho "profáka" , ktorý sa azda navždy zapísal do análov filmových dejín celej kinematografie, rovnako, ako i ďalšie a vedľajšie postavy, z ktorých mi postupne čoraz viac naskakovala samá,『husia koža』, ktorej som sa dokonca ani niekoľko málo minút po závečných tituliek celkom nezbavil. • Skrátka, čím sa intenzívnejšie ponoríte do tohto, obzvlášť ponurého diania, tým sa vám doslova viacej dostáva pod kožu, a to i napriek tomu, že trochu častejšie skákalo po časovej osi na princípflashbackov, na čo si časom určite zvyknete...? • Nie, nie je to mätúce, lebo režisér Imamura to mal zvyčajne perfektným spôsobom pod palcom, síce nevravím, že by mi to proste ani jediný krát nevadilo, to akosi ani nepopieram, a možno i kvôli tomu som nakoniec neudelil maximálne hodnotenie, kedy som mal pocit, že sa na to mohlo ísť predsa aj trošku ináč, ale budiž, rešpektujem režisérovo spracovanie so znepokojivým vyústením až do samého záveru, ktorý to ešte podtrhol. • Zaujímavé na tom všetkom bolo predovšetkým to, že tvorcovia zobrazili skutočný príbeh - sériového vrahaAkiru Nishiguchiho, ktorého fascinujúcou metódou stvárnil herecký predstaviteľ v podaníKena Ogatu, ktorého filmové vyčíňanie, paradoxne, bolo fascinujúce sledovať... Vtedy ste ani nemali taký dojem, že sa pozeráte iba na tieto, postupne premietané,「pohyblivé obrázky」, na to časom načisto zabudnete, tak sa extrémne vžijete nielen do『jeho kože』, ale aj do nasledujúcich, pokrivených charakterov. Prečo? • Pretože v samotnom obsadení figurovalo toľko kvalitných, japonských zv(r)učných hercov, koľko si dokážete len predstaviť, aby ste pomaly ani nedýchali, tak sa vám ich prítomnosťou nenormálne zaťažil žalúdok, že ste si želali čo najrýchlejší koniec. Mimochodom, napočítal by som ich minimálne aspoň takých päť, toľkoto mal každý z nich dostatočne vyčlenený svoj herecký priestor, čo ma neskutočneiritovalo! •Radšej zabudnite na všetky kriminálne kópie všelijakých (ne)počinov od výmyslu sveta, lebo len sotvaktorý z nich sa tomuto drsnémuOrigináluprinajmenšom vyrovná.• Už vari rozumiem, prečo patrí k obľúbeným filmom tohtochlapíkaza kamerou...

Prvý Imamurov film z tých menej dobrých, ktorý je pre mňa viac ako priemer. Vengeance is Mine je veľmi zavádzajúci názov.Človek by čakal, že budeme sledovať besnenie vraha, pritom ale sledujeme jeho snahu nebyť chytený. Kradne, sexuje, je a skrýva sa. Omnoho viacej ma bavila rovina s jeho manželkou a otcom medzi ktorými vzniká romantický románik. Ako to už u Imamuru býva, film má množstvo presahov a má aj niekoľko miest o ktorých sa dá s chuťou polemizovať. Či už sa jedná o lásku zranenej ženy k vrahovi. O vzťahu chorľavej manželky k mužovi, ktorého očividne priťahuje mladšia partnerka, ale aj množstvo ľudí a ich mlčanie, hoci o vrahovi vedia. Ken Ogata je nepríjemný a slizký. Jediné čo mi tam vadilo bol náznak hľadania nejakej motivácie, ktorý ale vyšumel do prázdna. Film rozhodne nepatrí medzi Imamurove klenoty, ale má určitý autorský prístup vďaka ktorému sa mu nedá uprieť kvalita. Hlavne je to prvý film v ktorom sa nebojí ukazovať explicitne násilie a erotiku. Oproti predchádzajúcemu filmu je tu ale kamera o triedu horšia.

Pozoruhodný film o japonskom masovom vrahovi, ktorého život sledujeme skrz retrospektívy. Technika síce zďaleka nie je dokonalá, spracovanie nie je vyšperkované, ale postupom času má takto prerozprávaný príbeh odpovedať na kladené otázky - hlavne prečo sa to dialo. Či vlastne odpovie, si musí každý divák odpovedať sám, nie je to totiž jasné. A nielen v tom je film rozpačitý. Divne poňatý záver tiež prikladá nejaké polienka. Na druhej strane dobré herecké výkony, typicky japonská kultúra a mentalita a nečakane aj veľa sexu, drsnosti a otvorených dialógov. Nevadí ani dlhšia stopáž.

Luxusně natočený a zahraný příběh seriálového vraha, který se vymyká nemožností přesného žánrového zasazení. Imamura tento příběh skutečného podvodníka a zabijáka, který řádil Japonskem v šedesátých letech, zpracoval tak netradičně, že mnozí diváci ani profesionální kritici si dodnes s tímto snímkem neví rady. Není se čemu divit. Plynulé přeskakování mezi tuze syrovým a velmi věcně zachyceným násilím střídá satiricko-kritický pohled na společnost se skoro až černohumornými náznaky. K tomu (nejedno) pořádné rodinné drama a prezentace v záplavě flashbacků. O odpočinkovou podívanou rozhodně nejde. Imamura to obzvlášť vychytal tím, že se nesnažil za každou cenu být konvenčně polopatický při tolik divácky vyžadovaném odpovídání na otázku "Proč?". A tím Vengeance Is Mine definitivně zapsal do filmové historie.