Golem (1987)

Bárta je skutečný génius kombinace hraného filmu, surrealistické animace a loutek. Kvalitou svých snímků, troufni si říci, se vyrovná Švankmajerovi. Točí sice především kraťasy, ale jeho snímkyKrysař (1985)aNa půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? (2009)(V obou skvělý Lábus) dokazují, že umí i celovečeráky.

Toto je Barta, který se mi líbí, kreativní, originální, hravý, ne úplně pochopitelný, přenechávající svobodu v interpretaci díla divákovi, spojující práci více tvořivých týmů dohromady na jednom díle. Docela rád bych viděl ten celovečerní film, který nakonec bohužel nevznikl. Barta je skvělý v tom, jak pracuje s různými materiály v animaci a spojuje kresbu, loutku, fotky a hraná videa v jedno kreativní dílo. Experimentující s praktickými materiály se mi líbí mnohem víc, než když to zkusil s počítačovou animací v "Domečku vař" (2007).  Líbí se mi jeho odvaha, když si řekne: "Golem byl vytvořen z hlíny. Co kdybychom zkusili animovat s hlínou?" A udělá to! Docela chápu, že to nemusí sednout každému, ale já tento kraťas cením za odvahu a hravost.

Vizuálně krásné. Ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že to skutečně má být odkaz k něčemu "většímu". Mnohé je spíš naznačeno, jde spíš o to utvořit náladu, načrtnout situaci... Takže se to těžko hodnotí bez toho "většího", k čemu to mělo (a možná v budoucnosti bude?) odkazovat. Jinak už vše bylo řečeno v komentářích vypravěče, gudaulina, Reiniše, gjjm a dalších, nebudu tedy opakovat.

Starý Žid (Rudolf Pellar) prochází pražským Židovským městem a vzpomíná na své dětství. Úvodní hraná sekvence vzpomínek, která ještě s tématem golema nijak nesouvisí, mi připomínala Felliniho Amarcord. Později do jeho představ vstoupí animované představy z dávnější historie, pojaté trochu ve stylu ruských montažniků a trochu ve stylu surrealismu. Žid své představy mlčky sleduje a postupně s deštěm vstupuje hlouběji do vzpomínek, zakořeněných v městských zdech. Hebrejský zpěv a surrealistická sekvence z padáním do hlubiny času vedou až k hebrejským písmenům gímel - lámed - mím... a pak to pokračuje ve filmu, který už žel nebyl natočen.

Pozoruhodné otevření světa pražského Židovského města inspirované Meyrinkovým románem a estetikou expresionismu (v prostupování těl a budov; oživení předmětů a jejich zvolna se odkrývajícího jsoucna má v sobě i něco z Kubinovy apokalypsy snu Die andere Seite). Konfrontační ráz snímku pohybujícího se mezi dosud neasanovaným ghettem (oživeným – jak jinak než – fluidní, neklidnou hmotou, neustále se rodící a ztrácející v proteovských obrazech) a hektickou realitou konce dvacátého století je citlivý a jeho lehký patos vkusný. Animační metoda je osobitá a nezatížená golemovskými ikonami ani geniální interpretací původních ilustrací Hugo Steinera. Nové, živé a současně chápající a srozumitelně artikulující. Nerealizování celého projektu je jednou z největších ztrát české kinematografie.