Foxtrot (2017)

Moc rád bych tomuto filmu udělil 4*, už jen pro jeho antimilitarizačnítóny(spoiler alert!všimněte si, za jakých okolností se ve filmu umírá, je to v rámci boje za spravedlivou národní věc? - kdepak! umírá se při nešťastných náhodách, konkrétněji řečeno při vojensko-logistických zmatcích, jejichž příčinu nutno hledat v tom, že je izraelská společnost v důsledku vyhroceného nacionálního/náboženského šovinismu prošpikovaná strachem a podezřívavostíspoiler alert!), ale sáhnout k vyššímu než průměrnému hodnocení, lhal bych se sám sobě. Problém, který s tímto filmem mám, spočívá v tom, že ač hovnitřně pojíosudy jedné běžné židovské rodiny (+ několik opakujících se motivů: kupř. tanec foxtrot jakožto metafora fungování izraelské společnosti), působí na mě zvláštněroztříštěné, takřka jako povídkový film (kterémuž žánru, mezi námi, příliš neholduji), jakoby režisér a scénárista v jedné osobě Samuel Maoz půlhodiny vyprávěl jeden příběh, druhou půlhodinku další a závěrečnou půlhodinu příběh poslední, těžko se na to pak pro ty zlomy (dílčí pointy a nové výchozí situace) napojuje. Na jeho místě bych se inspiroval Tarantinem nebo von Trierem, a v rámci bych vedení divácké pozornosti bych jednotlivé celky pojmenoval, resp. designoval bych je jako samostatné kapitoly: 1)Dopis o úmrtí; 2)Checkpoint; 3)Truchlení. Myslím, že by to mohlo věci prospět. Nicméně, ač na hvězdičky skoupý, přesto bychFoxtrot(2017) doporučil vaší pozornosti. 65 %

Izraelské úrady sú podobne neschopné ako všade na svete, takže pokiaľ vám niekto niekedy oznámi, že... tak si veci radšej sami overte. Po jednoznačnej expozícii však nasleduje výhybka a Maoz nám ukazuje, že dramaturgia jeho filmu je o niečo zložitejšia. Všetko nakoniec do seba zapadne vďaka poslednej scéne s ťavou. Ide síce aj o kritiku miestneho riešenia nepríjemných problémov, v tomto prípade nešťastnej nehody, avšak asi ešte viac išlo Maozovi o až mysteriózne sa zamyslenie nad osudom, ktorý má nad nami takú moc, že pred ním nikam neutečieme. A že je to, beťár jeden, veľký cynik.

Izraelska kinematografie me zacala fakt neskutecne bavit. Tahle velmi originalni satira me dostala, kor kdyz divak sleduje zanrovy mix plny emoci ve trech dejovych rovinach. Kruty, trpky, prekvapivy, ale i usmevny, polemika nad valkou, vyrovnavani se se ztratou nebo banalni chlapecky problemky. Je mi lito vsech mladych holek a kluku, vcetne jejich rodin, kteri behem sluzby museli projit psychickym peklem. A zajimalo by me, jestli “uklidova ceta” opravdu existuje.

V žádném případě se nejedná o divácky atraktivní snímek, ale pokud se jím necháte pohltit, určitě nebudete zklamaní. Pomalé tempo vyprávění ve spojení s rafinovaně vystavěným příběhem sice zdánlivě ukolébá vaší pozornost, ovšem v nestřežených okamžicích Samuel Maoz pálí do černého s takovou silou, že se z toho budete ještě dlouho vzpamatovávat. S intimnějším a naléhavějším vyobrazením absurdity války jsem se snad ještě nesetkala. (85%)

Dokonalost v každém záběru. Maoz rozvíjí příběh postupnými smečemi, vypálí před diváka s neskutečnou vervou a postaví ho do míst, do nichž by se jiní filmaři postupně prokousávali i několik desítek minut. Pak se tváří velmi nevinně, jen se potutelně usmívá nad divákovým tápáním. A když už, už máte pocit, že vás nic nepřekvapí, dostanete další ránu. A znovu musíte děj podrobit analýze a syntéze. Skvěle pomáhá plastická a dynamická kamera, která v šikovných náznacích upozorňuje diváka na důležité aspekty děje. Spojení Maoz + Bejach je opět dokonalé.