Dopisy mrtvého (1986)

O sobotním večeru moji rodinný příslušníci tento film neocenili a hlavně nepochopili hlavní význam tohoto filmu, čekali něco ve stylu fallout, rychlá akce, antihrdinové, sranda, ale místo toho to byl masterpiece, protože to o co se to snažilo to udělalo perfektně. Hlavní význam filmu bylo prožít beznaděj, a nudu s nimi proto záběry ve filmu byly dlouhé a “únavné” (i přesto ale ve většině byl význam nebo něco). Většina lidí si stěžují že se tam “nic nestalo” žádný velká akce či něco prostě typu hollywood boom, ale o to jde ukázat beznaděj té doby a pokud toto pochopíte, film budete vnímat úplně jinak. Též musím zmínit některé významné scény hlavně ve druhé půlce které byly opravdu k zamyšlení. Ve filmu je toho hrozně moc a nejde to tady vše vypsat. Pokud pochopíte oč filmu jde, tedy si ho užijete 5/5

"Dnes k vám budem hovoriť ako mŕtvy človek k mŕtvym ľuďom. Ľudstvo narazilo na svoj koniec. Preto nezostáva nič iné, iba bez zbytočnej vulgarizácie, sumarizovať náš živočíšny druh." Infernálnafilmová báseň o nukleárnej apokalypse. Odohráva sa v troskách múzea a chrámu - náhrobok civilizácie, ktorá sa, skôr či neskôr vyhubí, a to len preto, že môže. Plynové masky, záhadný dym, farebné filtre, hlina, špina, smrť. Filozoficky podnetný, i keď v dnešnej dobe už znova raz veľmi depresívny film. Tarkovsky to nie je, ale Lopušanskij ako jeho verný "1st AD", je vlastne takým temnejším synovcom drahého Andreja.

Když jsem tenhle film viděl poprvé, moc mě nebavil. Přišel mi pomalý, prázdný a nudný. Dal jsem mu zde odpad a dál se k němu nevracel. Nesedl mi. Možná za to mohla rozmazaná kvalita v 480p, možná jsem na to nebyl správně naladěný. Každopádně jsem ho prostě sledovat nechtěl. Ale pak jsem mu dal tedy druhou šanci a tentokrát ve 4K kvalitě a jako bych sledoval úplně jiný film. Každý záběr najednou dýchal, nebo spíš pomalu projížděl před očima. Ticho už nebylo prázdné, bylo takové až tíživé. Pomalost nepůsobila nudně, ale napjatě. A zoufalství? Bylo lidské. Lopushansky nepředstavuje jen svět po jaderné katastrofě, ale on ho doslova prožívá. Není to film o přežití, ale o smyslu v momentě, kdy už vše skončilo. Skrze profesorovy dopisy sledujeme poslední zbytky myšlení, vzpomínek a důstojnosti. Teď už to vidím jinak. Je to mistrovské dílo. Chladné, filozofické, drsné a přesto nesmírně dojemné. Můj názor se zcela změnil. Z odpadu tedy na 10/10 film, který se zapojil nyní i do mé aktuální TOP 10.

Письма мёртвого человека je sovětské sci-fi drama režiséra Konstantina Lopušanova. Odehrává se v postapokalyptickém světě po jaderné katastrofě, kde přeživší žijí v troskách civilizace. Hlavní postavou je vědec, profesor Larsen, který píše dopisy svému zesnulému synovi a reflektuje zánik lidstva, vinu vědy a naději na obnovu. Příběh se zaměřuje na osudy malé skupiny lidí v podzemním bunkru, kde čelí fyzickému i psychickému úpadku. Film je filozofický, pomalý a vizuálně působivý, s důrazem na atmosféru beznaděje, ale i křehkou naději. Černobílé záběry a sepia tóny podtrhují melancholii a tíhu situace. Kritizuje zbrojení a varuje před důsledky lidské arogance. Film je považován za klasiku sovětské kinematografie, ceněnou pro svou hloubku a humanistické poselství. Doporučuje se divákům, kteří mají rádi zamyšlení nad morálními otázkami a vizuálně silné snímky.

Listy mŕtveho zvyknú páchnuť hnilobou, hlavne v krajine, kde ľudský život neznamená skoro nič. Našťastie film sa snaží evokovať, ako by sa ani v krajine režimu nastoleného syfilitikom ani neodohrával, no ponúka celkom slušné post-apo, ktoré miestami ani nepripomína, že by bol situáciou po jadrovej vojne - normálne všetko rozbité ako v Sovietskom zväze. Takže ľudí pomaly umierajúcich v drsných podmienkach, to by tam šlo natočiť aj bez predchádzajúcich atómových reakcií, ale ako depresívna vízia možnej budúcnosti pre celú planétu je to kúsok hodný pozornosti.