Donggam (2000)

Příjemná jihokorejská variace na Frekvenci, která se dokáže i přes romantické pojetí vyvarovat citovému a kýčovitému vydírání... aspoň do půlky, kde se přesně do toho, co jsem nechtěl, plně zvrtne. Ona to není čistě polovina filmu, ale zhruba okolo ní se stane zásadní zvrat, který spustí slzavé údolí a už se z něj nemá jak dostat - a ani nechce. A mě prostě tohle vyděračsky-telenovelové jihokorejské podání dramat nikdy nesedlo a ačkoli na tom je Donggam líp, než jiné, podobně romantické filmy (že?), pořád jsem mu nedokázal přijít na chuť. Zvlášť, když jsem u posledních 20 minut vší tou osudovou smutnou romantikou strašně trpěl, abych ji vůbec dosledoval. Nesedlo mi to, ale cením řemeslo, které umí dát dohromady takovou zápletku s určitým vkusem a osobitostí, která prostě není pro mě, ale výstavbou dokáže držet chytře a obstojně pohromadě. Stále mi tenhle typ filmů nesedí, ale dokážu víc uznávat jeho existenci. Slabé 3*

Jak jsem nepotkal svoji matku. Asijské romantické filmy se na začátku zdají zdlouhavé, ale vždy to stojí za to. A v tomhle výjimečně nikdo neumře. V jednom hlavní postava zemřela dokonce dvakrát, jiný začíná trojnásobnou vraždou a snad v jednom jediném, co jsem viděl, se jen zdálo, že hlavní postava zemřela. V tomhle si jen si lámou končetiny (a to hlavní postava mohla být taky mrtvá…).

Prostě jsem byl zklamaný. Ne že by to byl špatný film, ale prostě jsem čekal něco víc. Ano mělo to pěknou poetickou atmosféru, ale mám raději korejské filmy, kde se méně tlačí s emocemi na pilu. Kde se ti hrdinové chovají více reálněji a prostě nepřehrávají ty emoce nebo aspoň z nich tolik neprýskají ven. Ale zase oproti ostatním ten film má neskutečně krásně zpracované morální dilema a ukazuje, že je možné zachovat vždy správně i za cenu velké vlastní oběti.

Svým zpracováním si Donggam rozdělil své diváky na dvě poloviny. Na tu, která podlehne cukrkandlovému love story s neustále znějící vyděračskou muzikou a na tu, která se statečně prozívá k závěru. Ústřední dvojice čumí jak puk, načež postavy ve vedlejších rolích jsou mnohem zajímavější. Očekával jsem, že na jihokorejskou romanci budu pět větší ódy, neboťNae meorisogui jiugaejsem sežral i s navijákem. Takže se bohužel řadím do té druhé uzívané poloviny.

Je to haluz, akou formou dokážu Aziati stále točiť filmy. A toto je jeden z nich. Tá otvorenosť (a naivita), akou spolu komunikovali tie dve duše, bola neúprosná. A nech žijeme v dobe akej chceme, vždy bude človek túžiť po spriaznenej duši, ktorá ho nielen pochopí, ale bude mu chcieť náklonnosť aj opätovať. Za doprovodu krásnej hudby, upokojujúceho akvária a skvelých rozhovorov sme sa dopracovali až na koniec... , ktorý musím nie len predýchať, ale aj poriadne pochopiť...