Matrix (1999)

Lana a Lilly Wachowski se na konci devadesátek evidentně podívaly na tehdejší akční filmy, sci-fi filmy, cyberpunkové knihy, anime, filozofii, náboženství, počítačovou paranoiu nového tisíciletí a řekly si:
„Co kdybychom to všechno narvali do jednoho filmu?“
Normální člověk by z toho vytvořil nesledovatelný guláš připomínající powerpointovou prezentaci schizofrenika po energetickém nápoji.
Wachowski z toho udělaly Matrix.
A tím v podstatě rozkoply dveře celé moderní blockbusterové kinematografii. Film bývá dodnes označován za jeden z nejvlivnějších sci-fi snímků historie.
Matrix není film.
Matrix je kulturní detonace.
Ten vzácný moment, kdy Hollywood omylem vytvoří něco tak nového, cool a ikonického, že následujících deset let se to všichni ostatní snaží kopírovat jak banda zoufalých opisovačů během maturit.
Černé kabáty.
Tmavé brýle.
Bullet time.
Zelený kód.
Kung-fu.
Zpomalovačky.
Kožené hadry.
Po Matrixu vypadala polovina akčních hrdinů, jako kdyby právě utekla z velmi depresivní módní přehlídky pro technologické sektáře.
A největší prdel?
Že to tehdy působilo neuvěřitelně cool.
A vlastně pořád působí.
Keanu Reeves zde našel roli svého života.
Neo je v podstatě každý nerd, který někdy seděl ve tři ráno u monitoru a přemýšlel, jestli není celý svět jedna gigantická píčovina.
Pak přijde Morpheus.
Nabídne dvě pilulky.
A během několika minut se z paranoidního hackera stane digitální mesiáš bojující proti robotické apokalypse.
Normálně by to znělo jako scénář napsaný člověkem po kombinaci LSD, anime maratonu a filozofického semináře.
Matrix to prodává s takovou vážností, že tomu člověk okamžitě věří.
A Laurence Fishburne?
Kristepane.
Fishburne.
Morpheus je chodící definice absolutní víry.
Ten člověk by vám dokázal prodat i předplatné na vlastní konec světa.
Každá věta zní jako proroctví.
Každý pohled jako začátek náboženství.
A kdyby mi dnes řekl, že realita je simulace řízená přerostlými topinkovači, asi bych minimálně začal googlit.
Jenže pak přijde Hugo Weaving.
A ukradne polovinu filmu.
Agent Smith není záporák.
Agent Smith je kancelářský pracovník, kterému existence lidstva způsobila tak extrémní pracovní vyhoření, že se rozhodl nenávidět úplně všechno.
A ten jeho monotónní hlas...
Pane bože.
Ten hlas.
Každá věta zní, jako kdyby ji pronášel člověk, který právě strávil osm hodin posloucháním zákaznické podpory.
„Mister Anderson.“
Tři slova.
A okamžitě slyšíte devadesátky.
A pak je tu akce.
KRISTE NA SERVEROVÉM RACKU.
Ta akce.
Dnes jsme rozmazlení digitálními orgiemi, kde každých pět minut exploduje planeta, multivesmír nebo minimálně několik set milionů dolarů rozpočtu.
Jenže Matrix tehdy působil jako zjevení.
Bullet time nebyl efekt.
Bullet time byla kulturní epidemie.
Po Matrixu zpomaloval úplně každý.
Filmy.
Reklamy.
Videoklipy.
Televize.
Pravděpodobně i školní besídky.
Wachowski nevymyslely bullet time, ale zpopularizovaly ho tak brutálně, že se stal jedním z nejikoničtějších efektů filmové historie.
Jenže Matrix není jen akce.
A právě proto přežil.
Protože pod všemi těmi přestřelkami, kopanci a létajícími nábojnicemi se skrývá jedna geniální otázka:
Co když je všechno kolem nás lež?
Co když realita není skutečná?
Co když celý život žijeme ve světě, který někdo vytvořil?
A právě díky těmhle myšlenkám film nezestárl jako obyčejný akčňák, ale jako regulérní sci-fi klasika. Kritici dlouhodobě oceňují jeho filozofická témata a otázky reality, identity i technologie.
A ano.
Dnes už některé věci působí trochu legračně.
Devadesátkové počítače.
Telefony.
Kožené kabáty.
Množství pózování.
Místy až komicky vážné dialogy.
Ale víte co?
To je součást kouzla.
Matrix je tak strašně přesvědčený o vlastní coolnosti, až prorazí hranici trapnosti a vrátí se zpátky do absolutní geniality.
A největší frajeřina?
Že většina jeho následovníků pochopila jen povrch.
Vzali kabáty.
Vzali zpomalovačky.
Vzali kung-fu.
Ale nepochopili atmosféru.
Nepochopili myšlenky.
Nepochopili ten pocit, kdy člověk poprvé sleduje Matrix a říká si:
„Ty vole, tohle jsem ještě nikdy neviděl.“
Právě proto zůstává jedním z nejvlivnějších sci-fi filmů všech dob a bývá pravidelně řazen mezi nejlepší žánrové snímky historie.
Pět červených pilulek z pěti.
A jeden celý zkurvený bullet time navíc za to, že po pětadvaceti letech pořád působí svěžeji než většina blockbusterů, které vznikly minulý týden.

Hackerova dobrodružství v říši divů a v zemi za zrcadlem, kde se symbolismus potkává s kyberpunkem. Neboli nejvíc cool film historie. Podle východních učení znamená probuzení nirvánu. Ne však v Matrixu, kde na probuzené čeká, slovy Morphea, „poušť reálného“. A zatímco se v euroasijské duchovní tradici opouští tělo, Matrix situaci obrací. Zdejší probuzení znamená návrat k tělu a k tělesnému. Není transcendentní, ale hmotné. Morpheus klade Neovi otázku, kterou vznášejí myslitelé v celých dějinách filosofie: jak máme rozlišit, co je reálné, nemůžeme-li se spolehnout na smysly. Ve jménech je pevně zakódovaná židovsko-křesťanská mytologie. Sion, zaslíbená země izraelitů, je hlavním městem lidí. Kombinaci jmen Neo a Anderson lze přeložit jako „nový syn člověka“, One, anagram jména Neo, znamená Vyvolený. Zároveň se skládá ze tří písmen, což ho napojuje na osudovou lásku Trinity neboli Svatou Trojici. Matrix samozřejmě pracuje se snovou metaforikou. Vznášedlo Nabukadnesar se odvolává na krále, který nejen držel židovský lid v zajetí, ale který snil sen, na nějž si nedokázal vzpomenout. Kormidluje ji Morpheus, starořecký bůh snění, který se v další matrixovské inverzi stává tím, kdo Nea probudí. Spíše než stejnojmenný Pán snění v komiksu Sandman, na něhož se tvůrci rovněž odvolávají, je tak Pánem probuzení. Když v roce 1899 vydával Sigmund Freud svůj Výklad snů, trval na tom, aby se v tiráži objevil rok vydání 1900. Byl totiž přesvědčen, že je jeho dílo natolik revoluční, že si zaslouží dataci nového století. Představovalo pro něj knihu příštího století. A přesně takový je Matrix. Dorazil přesně o století později, v roce 1999, jako film pro třetí tisíciletí.Více v knizeEncyklopedie sci-fi filmu.

Ano, tohle je jeden z těch filmů, které lze označit jako milník. A osobně se domnívám, že jej dodnes, po čtvrtstoletí, žádný jiný nepřekonal, alespoň v rámci svého žánru. Popravdě, neřeším herecké výkony, ty mi přijdou spíš strnulé, ale příběh, akčnost, kamera a triky jsou těmi hlavními tahouny tohoto snímku.

Už po prvním zhlédnutí mi bylo jasné, že se k tomu určitě vrátím. Přece jenom jsem se potřeboval ujistit, jestli se v mém pohledu nic nezměnilo, takže jsem dnes Matrix opět s chutí zapnul a nezbývá mi nežli konstatovat, že se nezměnilo zhola nic. Zase mě naplno dostal výjimečný nápad a celková pointa. I přes omílaný námět o vyvoleném a ráji, nemůže být řeč o kýči. Opravdu něco takového tu ještě nebylo. Přes zaběhnutý postup akčních filmů, je akce až na druhé koleji, tudíž se filozofování může nádherně rozprostírat a tvořit takové myšlenky až nám půjde hlava kolem, což se mě zaujalo ze všeho nejvíce. Katastrofický scénář lidstva spolu se stroji nebyl ve své podstatě nijak převratný, jenže když se prolínají různé dimenze tak krásným způsobem, hned každého rýpala umlčí. Vůbec znázornění systému pomocí těch zelených čísílek, jeho úkol a fakt, že žiju vlastně v iluzi reality je famózní. Podle všeho jsou otcem této předlohy bratři Wachowští, dnes již hodně povědomí jinými povedenými díly. Jak jinak, moje prvotní zkušenosti s nimi pocházejí právě z Matrixu, čímž si mě oddaně získali. Jste borci!! Zatím na 1* dvakrát podtrženou. Ovšem hledisko akce jsem ještě nezmínil. Jestli jsem doposavad v sedmém nebi, výsledný efekt se vším všudy se rovná… ani nevím jak to zformulovat, no prostě bomba. Hlavní kvantum tvoří úchvatné bojové umění působící nadmíru uspokojivým dojmem a ten nový „bullet time“ je třešnička na dortu, který posouvá akci ještě od další krok v před, proto se řadí mezi tu nejlepší v žánru. V roce 1999 nic tak přenádherného snad ani nejde spatřit. Trikaři se vyblbli, jen co je pravda. Jo, zelené plátno dostalo zabrat :-). Teď k další důležité složce, hereckému obsazení. Z těch 5-ti zvažovaných je Keanu Reeves rozhodně nejlepší volbou, představa skákajícího Willa Smithe mi nedělá dobře, natož Leonarda DiCapria. Keanu se takhle dostal do toho nejširšího povědomí, takže jen slepý by ho nepoznal. I Laurence Fishburne dokázal úžasné věci, na něj jsem po Reevesovi vzpomínal nejčastěji. Těch lepších postav je zkrátka nespočet. O nich by se dal napsat názor sám o sobě... Buď jak buď, Matrix je neopakovatelný zážitek, na něj se nedívá, ani se neprožívá, Matrix se žije.

Až ve svých 36ti letech jsem se odhodlal si to pustit. Je pravda, že kdybych to viděl v letech 1999-2005, tak by mě to zaujalo mnohem víc. Super nápad dvou světů a ovládnutí světa AI. Jak výstižné v roce 2026. Každopádně si půjčím přesný popis od NinadeL, která si myslím vše shrnula naprosto výstižně, jak to vidím i já. “Ve své době přelomový film. Ale dnes? Jen odrážka v dějinách žánrové kinematografie.” Mimochodem posledních cca 20 minut bylo solidní utrpení. Klišé nad klišé…