Divotvorný hrnec (1968)

Já to viděl jako malé dítě. V Kině. A byl jsem strašlivě zklamán.  Stará bréca 34 si nabrnkla flákače. A starý vychcánek hledal jak by rychle k penězům přišel. Bylo mi 15. Byli pro mě kreténi. Hiudba se mi ale líbila. Tak jsem si to pustil znovu:   Stará bréca 34 si nabrnkla flákače. A starý vychcánek hledal jak by rychle k penězům přišel. Nic se nezměnilo. Můj pohled: stare decisis. Měl jsem radost, že jsem v 15 nebyl kretén. 40% za víc tahle sračka nestála.

Divotvorný hrnec měla ráda mamka a kdysi jsem ho viděl - a nepamatoval jsem si z něj vůbec nic. Není divu, takovou šílenost aby člověk pohledal. Je tu zajímavé obsazení - příšerně zestárlý Fred Astaire, k němu odkvétající popová zpěvačka Petula Clark. A taky mladý Don Fracks, který hrál o 30 let později zbrojíře Waltera v seriálu Nikita. Jsou tu pěkné písničky ať muzikálové, soulové či popové včetně legendární Look to the Rainbow, nádherná zelená příroda. Jen ten příběh. Jsme na americkém jihu (asi 60. let?), kde je rasistický senátor, který sám může sepisovat zákony a dokonce zde propukne čarodějinický proces. Dále je tu starý Ir s dcerou, která ukradl skřítkovi hrnec zlata. Skřítek ho chce zpět, ale jak se mění na člověka, je nadržený/zamilovaný, chce dceru, nebo aspoň hluchoněmou tanečnici. Dceru chce i snílek, který se s kamarádem snaží vypěstovat mentolový tabák. A taky se tu kouzlí, senátor se mění na černocha a s dalšími černochy swinguje. A do toho všichni rozjásaně pobíhají, poskakují a tančí jak šílení. Z trochou údivu bych řekl, že Coppolovi, který na počátku kariéry rozhodně nebyl ve formě se to doslova rozpadlo pod rukama a že na place se stoprocentě fetovalo. No nakonec to všechno nějak dopadne, ve finále je to napínavé i dojemné a tak za ty jednotlivosti se zavřením očí, uší i dalších otvorů dávám 4*.

Dneska už lze jen obtížně najít vDivotvorném hrnciokouzlení Voskovce a Wericha právě pro tuhle látku. Pro uvedení v ČSR bylo ale zásadně nutné vyměnit reálie, protože problémy amerického jihu a broadwayské písně by u nás asi jen těžko v roce 1948 zaujaly. Nicméně právě díky této filmové verzi máme alespoň jakous takous představu o původní podobě díla. Za 20 let odpočaté zpracování se stalo ideální rozlučkou pro Astaira, kterému už táhlo na 70. Filmové muzikály 60. let jsou si sic podobné jako vejce vejci, ale ta referenční výpověď o jedné epoše a žánru zůstává.

Nestárnoucí muzikál v režiséra Francise Forda Coppoly Divotvorný hrnec jsem musel shlédnout, i když zrovna mix filmu a hudby zrovna není můj šálek kávy. V paměti mi totiž uvízlo, že jsem jej jako náctiletý tak z poloviny viděl, snad to bylo někdy kolem vánoc, ale z nějakého důvodu jsem se na něj nedokoukal. Po více jak 30-ti letech jsem se rozhodl zjistit, co mi tenkrát uteklo a tak se tento muzikál rozběhl u nás doma na TV obrazovce. Úvodní minuty přinesly dlouhou cestu dvojice dcery s otcem, kteří urazili mnoho kilometrů z rodného Irska do malého jižanského městečka. Ty záběry se mi moc líbily, ale nic důležitého pro následující děj neznamenaly. Teprve když Finian McLonergan v podání skvělého tanečníka Freda Astairea a jeho dcera Sharon McLonerganm ztvárněná Petulou Clarkovou dorazili do malebného údolí vedle zmíněného městečka, začal se odvíjet v podstatě velmi jednoduchý příběh, zasazený ovšem do dokonale vyvedených kulis. Přijeli sem totiž zrovna v okamžiku, kdy město prodávalo pozemek, zabavený exekucí a který koupil Woody Mahoney alias Don Francks. Tento hudebník s kytarou se do údolí vrátil poté, co si vydělal peníze na nákup pozemku, ale protože mu chyběly peníze na poplatky a poplatky z poplatků a úroků, část financí mu věnoval Finian výměnou za příslib, že se v údolíčku mohou s dcerou usadit. Netrvalo dlouho a Sharon se do Woodyho zamilovala, jenže jejich lásku komplikovalo hned několik věcí. Především to byl velký skřítek Og, kterému Finian ukradl hrnce plný zlata, který údajně každý irský zelenáč vlastní. To byl důvod odjezdu dvojice do USA, ale skřet si to nenechal líbit a odjel s nimi, takže se brzy začal svého jmění dožadovat. Finian však hrnec zakopal na svém pozemku do země a neměl v úmyslu jej vrátit. Jenže jednoho dne, Sharon bezděčně vyslovila nad hrncem přání, aniž by tušila, že se jí ihned splní. Zlého senátora, rasistu a chamtivce proměnila z bělocha na černocha a ten v panice sám před sebou utekl někam do lesa. Představitelé města a státu pak Sharon obvinili z čarodějnictví a místo svatby ji tak mělo čekat upálení. Finian se rozhodl vyhledat pomoc Oga, ale byla otázka, zda ten mu pomůže Sharon zachránit, i když se do ní původně zamiloval. Později si totiž našel jinou lásku v podobě němé dívky Susan a ta shodou okolností našla zakopaný hrnec, kterému zbývaly ještě dvě přání, které mohl splnit, než se stane obyčejným doplňkem americké kuchyně. Musel jsem tak vydržet až do konce 141 minutového muzikálu, abych se dozvěděl, jak to dopadlo. Přiznám se, že písničky byly i na mne hodně staré a ty jsem si pouštěl zrychleně. A některé scény s písněmi a tancem trvaly docela hodně minut a daly tak ve filmu naposledy vyniknout Fredovi Astairovy, který pak už pouze hrál. Moc se mi nelíbila jeho útlá postava, což však asi bylo kvůli tančení nutné a také to, že postavy Sharon a Woodyho ztvárnili již starší herci. Líbily se mi však kulisy pohádkového údolí s domečky obyvatel na jihu USA, kde v té době ještě hodně bujel rasismus, na který snímek hodně upozorňoval. Zajímavé byly také pohledy pod sukně tanečnic, zejména němé dívky Susan a také několik záběrů kamery, která byla hodně v pohybu. Projevilo se to třeba při příjezdu Woodyho z města do údolí, kdy přijel krásným parním vlakem. Pobavilo mne několik vtipných hlášek, třeba když senátor řekl, že přistěhovalci jej začal štvát hned poté, co se sám přistěhoval. Dále si myslím, že by Divotvorný hrnec neprošel dnešní cenzurou, protože Woody měl v úmyslu pěstovat tabák obohacený mátou a na tom vydělat velké peníze. Zkrátka mentolové cigarety v 21. století už nemají na filmovém plátně co dělat, ale co se dá dělat. Pro mne bylo těžké vybrat pro tento muzikál správné hodnocení, protože je zrovna nemusím, navíc je to film z roku 1968 a písničky už fakt byl pro mne hodně staré. Navíc ten jednoduchý děj vycházející z původní divadelní hry také nepřidal muzikálu na úrovni. Pozitivní bylo určitě taneční umění Freda a kouzelné prostředí. Suma sumárum, Divotvorný hrnec si u mne vytančil tři divotvorné hvězdy ***.

Na muzikál od Coppoly jsem byl velmi zvědavý a zároveň jsem se dost bál, co z toho vyleze, protože jsem si tuhle kombinaci nedovedl absolutně nijak představit. Při úvodní ukolébavce se mi podařilo ve 4. minutě usnout. Na druhé pokračování už jsem se dostal do děje a celkem se mi to zamlouvalo. Především mi docela sedl zvolený humor. Je ho k zaslechnutí velice málo, ale když už se nějaký objeví, tak spolehlivě zafunguje. Většina songů byla prudce poslouchatelná. Snad jen se dalo trošku ubrat těch romantických otravností o trošku umravnit toho sexuchtivého skřítka, který hledal útočiště pro svůj skřítčí úd. S intenzivním přivřením obou očí pálím slabé tři kousky.