Diaries Notes & Sketches (1969)

Film je a chce být soukromým "homemade" filmem, dokumentem vlastního života - ničím více, ničím méně. Je proto nutno toto rozhodnutí respektovat a poté si můžeme vychutnat jeho až sentimentální touhu zachytit pocity spjaté s okamžiky, jež zachycuje jen a jen pro oko a vzpomínky svého autora. Film je cenný i jako sociologická sonda do soukromí tehdejšího filmařského amerického undergroundu, jenž tvořil sociální síť okolo nestora Mekase. Před divákem tak vyvstává subjektivní obraz New Yorku konce 60. let, polidštěný osobami a událostmi, jejichž smysl se konstituuje vztahem k někomu jinému, než jsme my diváci (což pro někoho nemusí být problémem - stačí si uvědomit, jak lidstvo rádo kouká cizím lidem do oken). Zde však zároveň pro mne vyniká stinná stránka Mekasova přístupu - jeho film nutně po vzoru svého tvůrce, jak přiznává, "oslavuje jen to, co vidí. Nic nehledá, je šťastný." Plně tak odpovídá své předloze - románu Walden (od něhož přejímá i vypravěčskou strukturu podle jednotlivých ročních období) - od něhož přejímá svůj kvietismus, ale ne ve vztahu k přírodě, ale pozorovanému světu. Což je pro mě osobně zásadní manko, jež sráží Mekasovu tvorbu k samoúčelu, protože kromě estetických hodnot (které ostatně ani nejsou na experimentální tvorbu 60. let moc objevné - jde téměř výhradně o jednoduše zrychlované záběry) onou subjektivní uzavřeností nemůže sloužit jako nástroj k objevování možností filmového média, nového poznávání světa ani zkoumání vztahu diváka a umění - tak zásadních motivů moderní avantgardní tvorby! /// Princip "osamělého duševního života", který jeho film vyvolává, navíc evokuje chybnou premisu o tom, že je možné nějak (zde filmově) zachytit nejintimnější smysl, jenž událost může mít. Chyba - smysl se vždy vytváří až v síti vztahů smyslu a pocitům vnějším. Jinými slovy, jsou vždy zapotřebí slova a obrazy, jež jsou vždy cizí, nelze jimi zachytit pravý osobní smysl, ani kdybychom natočili třicetihodinový rodinný film. Mekas se tak chytá do pasti, z níž není úniku - zároveň se tváří, že cizího diváka nepotřebuje, zároveň ale film nepotřebuje Mekase a vynuceuje si existenci diváka.(22.10.2015)

Film jakožto dokument vlastního života má jen historickou hodnotu.(max.50)(15.02.2022)

Taková všehochuť včetně návštěvy cirkusu, průvod Krišňovců , záběry pobřeží. Prostě co autora jako japonské turisty zaujmulo. . Před vynálezem Youtube to muselo být něco.Dnes to má historickou hodnotu. Z každé staré fotografie na nás vyskakuje porozumění kultuře a smrt.(06.10.2020)