Dante 01 (2008)

Náboženská, mytologická, filozofická, psychadelická sci-fi, ktorá k svojmu uchopeniu zrejme potrebuje uschovanie v časovej kapsule, niekoľko generačných obmien a tonu bieleho prášku prúdiaceho žilami futuristických nihilistov. Scenár je experimentálnou ukážkou slepej viery tvorcu vo svoje vlastné intelektuálne schopnosti, ktorými chce ako vizionár prekonať všetky pomyselné bariéry filmu ako umeleckého žánru. Záverečná vizuálna eskapáda je takou nirvánou pre každého epileptika, ale aj patologického feťáka vyžívajúceho sa v halucinogénnych tripoch. Avšak, mimo to všetko má film určitý potenciál, zaujímavý námet, podnety k zamysleniu sa, pomerne zaujímavú obrazovú zložku, a pôsobením nejakého zvláštneho, až morbídneho magnetizmu núti zhliadnuť ho až do konca.

(SPOILERY AŽ DO KONCE!!!) Dante 01 je nesmírně dedikovaná mnohoúrovňová alegorie možnosti vítězství dobra nad zlem i tváří v tvář pekelným branám. Už narativně se film se odehrává v daleké budoucnosti, ale je vyprávěn jako "once upon a time" mýtus z neurčité "post" perspektivy. Obrazově (btw naprosto úžasný vizuál) je svět založen na explicitním fyzičnu, žádné "čisté" záběry. Pot. Krev. Třas. Postavy často nejsou schopny ani stát, zredukovány na klubíčko ležící v křečích, oblečení promočené vlastními zvratky. Prostředí je chladné, temné a nepřívětivé, ať už okolní vesmír, interiér stanice nebo planeta. Vše vyvolává dojem jakési zkaženosti. Dante 01 (btw ve tvaru kříže) je vesmírná stanice na jejíž palubě je psychiatrická léčebna s krutým režimem, na palubu navíc dorazí Eva, která začne na pacientech provádět nelidské experimenty. Dante, planeta na jejíž orbitě se stanice Dante 01 nachází, je neobyvatelným ohnivým peklem - evidentně pojmenována dle Pekla Dante Alighieriho - narativně jsou naznačeny průchody jednotivými kruhy pekla jako kapitoly, stanice se též stále více přibližuje povrchu planety, a nakonec i pacienti vykazují hříchy korespondující kruhům pekla. Nová léčba Evy je dehumanizující alterace nanoboty, které ovládnou člověka zevnitř. Kontrastem k tomuto (nebo spíše ke všemu v tomto světě) je "světlo" Svatého Jiří, které jako zázrak protíná celý film, nanoboty "odhalí" jako "monstra" uvnitř lidí a pojídá je na úkor sebe sama. Ředitel stanice Dante 01 jest Cháron (převozník duší) a vrchní lékařka je Persefona (Hádova manželka). Svatý Jiří (originálně křesťan, kterého upálili, protože se nevzdal víry - a v mýtu porazil draka poté, co mu všichni slíbili, že konvertují ke křesťanství) funguje jako katalyzátor změny k lepšímu - možnost čelit zlu a porazit ho. Ve filmu je drak srovnáván s prapůvodním ohněm pekla - a Svatý Jiří ve filmu své moci nerozumí, spíše je jí ovládán, než že by ji ovládal on. Je o externí "božskou" moc. Sám čelí přímo planetě Dante, kterou svým světlem (a svou obětí) terraformuje na obyvatelnou a tím spasí obyvatele stanice a možná nejen je.

Film je  ... zvláštní. Zničeho nic vás vrhne do světa obydleného postavami, o kterých nevíme nic. A ani po skončení filmu nevíme nic. A ani o zákonitostech celého světa, proč existuje Dante, proč se na něm provádí průzkum (tedy jaký je pravý cíl výzkumu) apod. Nechci se smířit s tím, že příběh mi má říci, že nějakí technologie může být špatná a že blázni, kteří to umí s PC, chtějí totální destrukci.

Francouzská sci-fi z dílny dlouholetého spolupracovníka Jeana-Pierra Jeuneta, Marca Cara, doplácí na zahlcenost vnějšími efekty.

Příběh samotný není až tak objevný - na kosmické lodi u jakési pekelné planety názvem Dante je převýchovné středisko vězňů. Brzy však zjistíme, že tito zločinci jsou vychováváni poněkud svérázně - nanoboty v těle.

Pak se však současně na palubě objeví nová, mladá doktorka, a nový vězeň, tajuplný Svatý Jiří, který má podivné schopnosti, jež by si lidstvo zasloužilo využít, jen kdyby se ten vězeň dal vykuchat.

Celý film je tak protknut náboženskými motivy, až už je to příliš. Zvláště neuvěřitelně stupidní poslední scéna, sestříhaná snad v deliriu a stupidní i svým vyzněním (kdo chce vědět, pro něho je tu BACHA SPOILER!!!!!!! - hlavní hrdina ostatní zachrání tak, že pluje v kosmickém obleku vesmírem, uhasí (!) planetu!). V této scéně už bez okolků přirovná režisér do té doby Svatého Jiřího k Ježíši, přičemž křížem není nic jiného, než kosmická loď v pozadí.

Docela chápu, co asi autor chtěl říci. Ale zabalil to neuvěřitelných přeplácaností obrazových i trikových, vyžívaje se v násilnostech, takže nakonec i popírá sám sebe. Nehledě na skutečně nelogických posledních 15 minut... A vlastně nejen 15 minut, když třeba hned v úvodu starší doktorka tvrdí, že vězně nemonitorují kamerami kvůli pocitu osobní svobody, a hned v následující scéně vidíme, že je mají na kameře. To je skutečně rozpor.

Škoda, nemuselo to být až tak špatné.

Disk načne protipirát, reklama, ale jinak žádné bonusy nenajdeme.

Hutná metafyzičnost a náboženská symbolika marně zastírají, že příběhově je tato jinotajná metafora úplně o ničem. Marc Caro dovede vykřesat z tmavé vesmírné cvokárny bizarně šílenou atmosféru, nicméně pohlcující vizuál se v jednotvárných kulisách brzy přejí, když se dění v nich víceméně opakuje. Psycho-manýristický závěr divákovo znudění jen podtrhne.