Dálnice 60 (2002)

Nebudem písať priamo zapadnutý klenot, natoľko ma tento film neočaril, ale napriek tomu je jednoznačne zaujímavejší než drvivá väčšina filmovej produkcie. Scenár je originálny mix roadtripu s nadprirozenými prvkami a alegorickými príhodami, ktoré dôvtipným spôsobom dávajú hrdinovi (a divákovi) lekcie do života. Zaľudnený je pitoresknými postavičkami stvárnenými známymi hercami, medzi ktorými je problém vybrať si svojho favorita. U mňa však určite medzi nimi nebude Gary Oldman, na tú jeho ryšavú kreáciu s červeným motýlikom a opičou fajkou som sa do konca filmu nenaladil. 7+/10

Neal je začínající umělec z bohaté rodiny, která ho proti jeho vůli chce vidět jako právníka. Na své narozeninové oslavě nevědomky potká jakousi mystickou bytost, která splňuje přání a projevuje o něj zájem. Poté, co dostane ránu do hlavy, začne vidět věci, které ostatní nevidí, a to ho dovede k doručení záhadného balíčku na západ přes celou zemi po neexistující dálnici I-60.

Příjemná road movie, alias dej si pozor na to, co si přeješ. Chválím super nápady na satiru a absurdnosti ve společnosti (město právníků, pravdomluvnost a znalci kvalitního umění). Dokonce jsem byla zvědavá, jak to celé dopadne a co bude v balíčku. Hrozně mi to  stylem a kamerou připomínaloVěřte nevěřte. O.W. Grant vám bohužel nikdy nesplní přání podle vašich představ (např. nenasytný požitkář). Slabší 4*

Na mapě, kterou nikdy nikdo neviděl a přesto ji všichni tak nějak tuší, leží silnice, co nevede z bodu A do bodu B, ale od otázky k další otázce a právě tam se rozvíjí podivuhodná jízda, vinoucí se krajinou možností jako myšlenka, jež odmítá být dokončena, protože by tím přišla o svou svobodu. Motor hučí, světla blikají a realita se kroutí jako neonový nápis nad nočním motorestem, zatímco každý, koho Neil potká, mluví spíš hádankou než odpovědí a přesto všechno dává smysl, jen ne ten, na který jsme zvyklí, což je přesně ten druh smyslu, který stojí za to sledovat i když člověka zavede do slepých uliček nebo k podivínům, co jsou schopni prodat pravdu zabalenou jako vtip. Cesta se stává důležitější než cíl, protože cíl je jen záminkou, zatímco jízda samotná je tím skutečným příběhem a v tomhle příběhu se střídá lehkost s podivnou hloubkou, jako když se směju něčemu, co mě nutí zároveň přemýšlet, jestli jsem se náhodou nesmál sám sobě. Není to dokonalá trasa, někdy zadrhne, někdy odbočí příliš ostře a nechá za sebou pocit, že by se dalo jet plynuleji, ale právě tyhle nerovnosti jí dávají charakter, protože dokonalé cesty bývají nudné a zapomenutelné, zatímco tahle se zarývá pod kůži jako dlouhá noc na dálnici, kde rádio hraje něco, co jsem nikdy neslyšel a přesto měl pocit, že to znám celý život.

Dálnice 60- je přesně ten typ filmu, na který narazíte náhodou… a pak vám ještě dlouho běží hlavou. Naprosto mě uchvátila svou fantazií, imaginací a hravou filozofií, která se tváří nenápadně, ale postupně vás začne zasahovat čím dál hlouběji.
Film pracuje s jednoduchým, ale geniálním nápadem – cestou mimo běžná pravidla světa – a dokáže z něj vytěžit neuvěřitelné množství myšlenek, metafor i situací, které jsou zároveň zábavné, absurdní, chytré a místy až překvapivě existenciální. Každá zastávka na této „dálnici“ působí jako malý samostatný příběh nebo podobenství, které nutí diváka přemýšlet, ale nikdy ho netlačí do jednoho správného výkladu.
Velkým plusem je, že film nepůsobí přehnaně moralizujícím dojmem. Spíš si s divákem hraje, pokládá otázky a nechává na něm, co si z nich odnese. Humor je jemný, někdy lehce černý, jindy absurdní, ale vždy inteligentní. A právě tahle kombinace lehkosti a hloubky dělá z Dálnice 60 film, který si užijete jak poprvé, tak při opakovaném zhlédnutí.
Je to snímek, který dokazuje, že fantazie neznamená útěk od reality, ale často naopak způsob, jak ji pochopit o něco lépe. Pro mě osobně velmi příjemné a inspirativní překvapení – film, který si dovolí být jiný a nebojí se myslet mimo vyjeté koleje.