Chuť třešní (1997)

Film je extrémně jednoduchý na děj, ale zároveň překvapivě silný v tom, jak nutí diváka přemýšlet. Sledujeme hlavní postavu Badiiho, který projíždí autem kolem Teheránu a hledá někoho, kdo by mu po jeho plánované sebevraždě zahrabal tělo. Celý film je v podstatě série rozhovorů s různými lidmi, které během své cesty potká. Na první pohled může film působit až příliš lehce. Děj se skoro nehýbe, kamera často jen sleduje jízdu autem a dialogy jsou dlouhé a velmi civilní. Právě v tom je ale jeho síla, každé setkání představuje jiný pohled na život, smrt a smysl existence. Nejvíc vynikne rozhovor se starším mužem, který vypráví jednoduchý příběh o tom, proč nakonec stojí za to žít. Velkou roli hraje i styl natáčení. Kiarostami používá dlouhé záběry s přirozeným prostředím a téměř s dokumentární atmosférou. Film tak působí velmi autenticky a realisticky, i když je zároveň dost filozofický. Někomu může tempo připadat až moc pomalé, protože snímek opravdu vyžaduje trpělivost. Hodně diskutovaný je také závěr filmu, který náhle přeruší příběh a ukáže filmový štáb na videokameru. Je to zvláštní rozhodnutí, které rozbije iluzi filmu a nechá konec úplně otevřený. Pro někoho to může být silný a originální moment, pro jiného zase trochu zvláštní. Celkově je Taste of Cherry velmi osobní a meditativní film o smyslu života a o tom, jak různí lidé přemýšlí o smrti. Není to film pro každého, protože je pomalý a hodně lehký, ale pokud se na jeho tempo naladíte, dokáže být překvapivě silný.

"Hodíš na mňa 20 lopát hliny..." Môj piaty Iránsky film, zatiaľ všetky veľmi kvalitné. Chuť čerešní je umelecký film s pomalým tempom a minimom hudby. Snímanie idúceho auta prašnými Iránskymi cestami je až hypnotické a je zaujímavé, že ma tie dlhé zábery vôbec nenudili. Pán Badii hľadá vhodného človeka, ktorý by ho po samovražde dôstojne zahrabal... Film má výbornú atmosféru, zaujímavé dialógy s ľudmi, ktorý sa ho snažia presvedčiť aby to nerobil a veľmi zaujímavý, trochu nejednoznačný záver, ktorý je súdiac podľa komentárov napínavý do posledného záberu a dá sa vysvetliť dvojakým spôsobom. Urobil to alebo nie? Otázna je posledná scéna. Je to priamy prenos alebo vidíme záznam z kamery a pán Bandi si bol obzrieť miesto budúceho odpočinku? 80%.

Je radost kochat se autem opatrně popojíždějícím okolím Teheránu po prašných cestách, promyšlenými kompozicemi které povznášejí obyčejné věci na nositele krásy. Ale všímám si, že se jen málokdy stane aby film, který má ambici přimět člověka rozjímat o smyslu existence a dalších velkých otázkách, tento úkol splnil. Cíl filmu je jasný a většinu stopáže naplňuje svojí šablonu. Jeho filosofický i emocionální rozměr mě minul. K přemýšlení nad životními otázkami mě víc inspiruje třeba Jackass. Kiarostami dělá mimo jiné tu chybu, že volí hlavního protagonistu bez výrazných vlastností, bez historie, se záměrem snadnějšího promítnutí diváka do jeho situace. Tohle nikdy nefunguje. Z dějin dramatu víme, že nejsilněji se identifikujeme s postavou, která nám nemůže být vzdálenější, ale kvůli univerzálnosti základní lidské zkušenosti se v ní přesto plně poznáváme.

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskehoautora- Abbása Kjárostamího, kedy sa jehoChuť čerešní- zároveň stavala i akousi celkovoupachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pánBadiivo fascinujúcom podaní skrz-naskrzHomayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značkyRange Roverpo teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojhotereňákupozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, noa-u-t-o-r,Abbás Kjárostamí,mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?”

Chuť třešní je filmařský majstrštyk zkušeného a odvážného režiséra (vzhledem k tomu, že v íránské společnosti je téma dobrovolného ukončení života tabu). Východisko je prosté: pan Bádí chce skoncovat se životem a potřebuje ohledače a hrobníka. Předností filmu je to, že divák se nedozví, jaké má pan Bádí důvody, a nezdržuje se tak úvahami, jak si dotyčný solventní a normálně vyhlížející chlapík zpackal život. Metaforicky je naznačeno, že i v poslední fázi života – tak jako kdykoli předtím – dost podstatné věci rozhoduje náhoda. Např. koho pan Bádí stopne a sveze. Film nemá svůj vrchol v závěru (ten je nepřekvapivě otevřený), nýbrž v rozhovoru se starým Turkem, jenž líčí, jak se před lety chtěl oběsit na moruši. Z její koruny spatřil vycházet slunce, pak slyšel děti jdoucí do školy a nakonec ochutnal sladký plod, který měl na dosah…