Krev a písek (1922)

Rudolph Valentino jako úžasný toreador v moci ženy-milenky.

Rudolph Valentino jako slavný toreador, který se zamiluje do tajemné ženy, která sbírá různé typy mužů. Ač je ženatý, tak prostě nedovede odolat, a i když jeho milenka poníží nejen manželku, ale i matku, neudělá prostě nic. Je zajímavé to srovnání dvou typů žen - světice a ďáblice, stejně jako by se dalo srovnat jeho odvaha v aréně a slabošství ve vztahu k ženám. Konec filmu je dobrý, takový zasloužený a pochopitelný.(02.04.2023)

Tak jsem zkusil svůj první němý film a ne, prostě ne, tohle nepůjde. Neuvěřitelně mě to nudí, uspávací hudba a psané dialogy, ale dobře, to jsem byl ochoten tolerovat. Vadila mi přehnaná gestikulace herců, ale chápu, že byla jiná doba a pro vyjádření neměli slova. Takže se to taky dá akceptovat, ale takhle nudně a rozvlekle zpracovat příběh na hodinu do dvou bylo fakt dost, když se tam ani nemluví. Dal jsem do Project 52 Films by Women ještě dva kousky z němého, ale jak to tak vidím, asi je přepíšu na něco jiného, protože tohle není nic pro mě.(26.01.2016)

Pro dnešního diváka trochu ubíjející ukázka melodramatu nejtradičnějšího střihu podléhajícího diktátu hvězdného kultu a diváckých tužeb. Na druhou stranu sledovat využití mírně exotizujícího Valentinova vzhledu v obraze španělského temperamentu a vášně a snažit se přitom pochopit výšiny jeho dobové slávy přeci jen snímek povyšuje na zajímavý artefakt promlouvající i v dnešní době.(24.10.2013)

Nejenom melodrama nabuzené španělským temperamentem (některé smilné pohledy a gesta by dneska prošly jedině v pornu nebo parodii), ale také smysluplná sebereflexe hvězdného systému. (Nevím, nakolik jde o zásluhu Dorothy Arzner, střihačky filmu a režisérky subverzivních filmů o šoubyznysu jako Dance, Girl, Dance.) Pokud bychom chtěli hledat paralely mezi protagonistou filmu a Valentinem, příběh vzestupu a pádu jednoho toreadora je v něčem takřka prorocký. Mladík ze skromných poměrů se díky svému tělu stane přes noc legendou. Milovaný dětmi i ženami, obdivovaný muži, musí čelit pokušením, jež s sebou sláva nese. Dvě odlišné ženy, dva ženské archetypy (vamp a madona), které vstoupí do jeho života, zrcadlí jeho vnitřní rozpolcenost. Carmen tráví většinu volného času modlením a z krku nikdy nesundává křížek. Doña Sol se naopak baví tím, že muže svádí a odvrhuje a aby biblická symbolika byla dostatečně zjevná, svého milence obdaruje prstenem ve tvaru hada. Nejspíš bychom měli věřit, že Juan se stal její obětí, že ona z něj učinila stejného štvance, jakým je bandita Plumitas (nejzřetelnější je tento paralelismus ve finále). Moralistní podtóny filmu postupně sílí, aby se dostaly na povrch v polopatickém závěru, kdy nám ovšem mravoučnou pointu překvapivě zopakuje postava psavého intelektuála, libujícího si v psaní o lidských neřestech. Přenechání posledního slova druhé nejzlovolnější figuře filmu, za jehož předobraz klidně mohl posloužit některých z dobových bulvárních novinářů, vyznívá velmi ambivalentně. V době premiéry díky tomu mohli být spokojeni jak puritáni, očekávající trest za hřích, tak divačky (a diváci), kteří do kina přišli kvůli fetišizujícím detailům Rudolpha Valentina a ne(u)spokojenému intelektuálovi se pouze vysmějí. Obdobně lze celý film sledovat jako paralelně probíhající konstrukci i dekonstrukci hvězdného kultu. 65%(17.10.2013)