Battle Royale (2000)

Tenhle film je rozkročen mezi Texaským masakrem a Hrou na oliheň. Nápaditost ovšem spíše připomíná americké pojetí nelogické vyvražďovačky. Studenti umírají ve velkém, ale k žádnému si vlastně nestihneme vybudovat pouto, takže to nikomu nevadí. Pověstná japonská brutalita se uchýlila do kouta a trucovitě sleduje neinvenční zabíjení. Jediným osvěžujícím prvkem je způsob vhození granátu do budovy. Z hudebního podkresu, alespoň v první polovině snímku, by nepochybně měl radost André Rieu. Konstatuji, že je to svým způsobem divácká výzva, přijmout rozjařenou hudbu k zabíjení. Místy film funguje jako malá nenápadná sonda do chování jedince v rámci skupiny vystavené stresující situaci. S tím množným číslem jsem si zapřeháněla, takhle funguje jen v jednom případě, když skupina dívek řeší, kdo a proč otrávil jídlo.

Že vraj majster Tarantino má ten film veľmi rád a ja sa mu nečudujem. Ale za mňa ľahké sklamanie, film pôsobí amatérskym dojmom a tie herecké výkony sú ako výkony ľudí z ulíc a po čase mi vadilo už aj to japonské škriekanie. Ale ako nápad dobrý a chápem, že to má veľa fanúšikov aj vďaka úspechu Squid Games a Hunger Games. 6/10

Battle Royale je film, který vás drtí už od první scény definitivně. Je brutální, provokativní, krvavé a nekompromisní. Příběh o třídě středních školáků vysazených na ostrov, aby bojovali na život a na smrt, je šokující, ale zároveň fascinující. Film nešetří násilím, ale zůstává chytře vyprávěný, každá postava má svůj moment, každý vztah a konflikt něco znamená. Vizuálně je snímek skvěle zvládnutý, kamera zachycuje napětí a chaos ostrova, ale zároveň se soustředí na okamžiky lidskosti mezi studenty. Hudba podporuje tuto neklidnou atmosféru, která vás drží v napětí po celou dobu. Jedinou slabinou můžou být občasné přehnané akční momenty, které trochu narušují ten realistický dojem, ale mě to osobně nevadilo. Přesto je Battle Royale silný a zapamatovatelný film, který zůstává aktuální i přes patnáct let od svého vzniku a inspirovalo se podle něj mnoho filmů a seriálů, jako třeba seriál Squid Game. Celkově jde o fascinující pohled na lidskou povahu v extrémních situacích, s kombinací napětí, šoku a nečekaných emocí. Pro milovníky akce i psychologického drama je to téměř must watch.

Japonský predchodca Hry na oliheň, Hunger games a podobných vyvražďovačiek. Film v prvej polovici strhne, dokáže nás na malom priestore prehľadne zoznámiť s veľa postavami, herci sú presvedčiví, aj keď je ich ťažké od seba rozlíšiť. V druhej polovici trochu stráca tempo, respektíve sa dostáva do experimentálnejšej roviny a hlavne na konci, kedy asi autor chcel vytvoriť cliffhanger ako krava, sa mu to až tak nepodarilo, záver je každopádne aj na japonské pomery zvláštny. Ako celok ale funguje, úmrtia, vraždy, emócie tu fungujú, je ich dosť, film zároveň hraničí so surrealizmom, chcel sa veľmi odlíšiť od konvencií. Oproti detským Hunger games je ale oveľa dospelejší, artovejší a svojim spôsobom krásny osobitý snímok o dystopickej spoločnosti, ktorý si možno svoje miesto na chodníku slávy zaslúži a nemal by zostať opomenutý. 80%

Asi bolo chybou sa na Battle Royale v rámci daných ohlasov až tak nadšene tešiť, že ma jeho výsledná forma nakoniec napriek všetkému vopred očividnému pomerne nemilo prekvapila. V prvom rade oceňujem najmä brilantný úvod, v ktorého duchu sa mal jednoznačne niesť aj celý zvyšok filmu aspoň v rámci jeho nádychu. Tam totiž film skvelo predstaví nielen svoje postavy, prostredie, v akom sa nachádzajú, a príbeh, ktorý by chcel s týmito aspektami obsiahnuť, ale rovno si aj nastaví latku, ktorej úroveň sa mu žiaľ neskôr už nepodarí natoľko úprimne a presvedčivo dosiahnuť. Tam ma film naozaj veľmi zaujal každým svojím parametrom cez kameru, výkony, extrémne nevyspytateľný scenár(!) či znamenitú réžiu, no nasledujúcich cca 90min už iba plynul ako dobrý a žánrovo hodne vybláznený výplod, ktorého idea mi akosi unikala.Takeši Kitanoje ale jednoznačne hlavným charakterom obsahu, prostredníctvom ktorého má tento možnosť byť účinným viac, než by to dokázal prirodzene bez neho. Že je to tak bizarné až to bizarne skoro ani nepôsobí je moc fajn, ale že by som si to až tak výrazne užíval, ako keby to vytvoril napr. takýTakaši Miikenemôžem povedať.