Când se lasa seara peste Bucuresti sau metabolism (2013)

Přibývá filmů o filmech, kde se řežiséři sami režírují, herci hrají sami sebe atd. Není divu, postmoderní doba je paradigma a žádný osamocený zážitek. Nicméne, když zmeškáte nějaký dialog, třeba v důsledku vaření kávy, cpaní dýmky nebo přiložení do krbu, bude to v pořádku, protože i to sem patří. Nedozvíte se nic co nevíte (slyš třeba kulinářský nebo digitální dialog) a nespatříte, co jste dosud neviděli (viz třeba žena sedí u stolu jako pravítko, muž je ohnutý jako pila) - ale i to sem patří...(22.01.2015)

Skoro se mi k tomu nechce nic psát, protože se bojím, že bych rychle sklouznul k pseudointelektuálnímu žvanění, ale přece jenom musím aspoň krátce. Je s podivem, že snad žádná ze zahraničních recenzí se nepřiblížila tomu, o čem tenhle snímek je (nejblíž tomu byli ve Slantu). Mezi názory, že jde o sebereflexi rumunské nové vlny nebo úvahu nad možnostmi digitálního filmu coby média (což v podstatě platí taky), podle mě zaniká, že ve skutečnosti film obecně pojednává o tom, jak se můžeme vztahovat k realitě, jak toto naše vztahování mění nástroje, které k tomu používáme, a jak určujeme, co je "falešné" a co "pravé". Právě to mají společné tematicky různorodé dialogy postav, stejně jako způsob, kterým je Porumboiu natáčí. Pokud v úvodu filmu zazní, že digitál umožňuje natáčet delší scény v kuse a tím dosahovat větší uvěřitelnosti, platí to i pro tenhle film, který na dlouhých, mnohdy statických digitálních záběrech sám stojí? To je jedna ze zásadních otázek, která z toho vyplývá: je to, co tady vidíme, sebeuvědomělý konstrukt, nebo realismus? Podle mě obojí a je to jeden z důvodů, proč tenhle film považuju za vynikající.(06.08.2014)