12:08 Na východ od Bukurešti (2006)

Ze začátku by v tom člověk možná jen marně hledal slibovanou komedii, která je viditelná spíše v lehké absurditě popsané skutečnosti, nicméně od určitého three man show momentu se film skutečně rozjede a nechá diváka si skromný průběh bizardního televizního vysílání řádně vychutnat. Obdivuji, že již v roce 2006 se Rumuni dovedli humorně adaptovat jejich mnohem drsnější alternativu naší Sametový revoluce, ne proto, aby na ji zesměšnili, ale aby zesměšnili sebe samé. Nejsem si jist, ale nějak se bojím, že v Česku zatím takové koule nemáme - jak jsem ostatně nedávno slyšel mluvit tuším profesora historie Stehlíka v jednom rozhovoru (a paralelně to samé téma v jiném podcastu věnujícím se Havlovu vztahu ksexo bello), že vnímáme 17. listopad jako něco nedotknutelného a posvátného, co si netroufáme zesměšnit - načež se toho chytají rádoby chytří odborníci na všechno včetně historie, co mají v garáži desítky, až deseti tisíce knih a rozumují o tom, kterak byla revoluce jen akt řízený KGB zachráněný na kapitalistické spektrum až tváříKikina Coly. Čímž poznamenávám, že podobnou kritickou a humornou revizi by si jakkoliv zasloužila i naše česká společnost. Suchý, byť ve dvou třetinách velice výživný snímek A fost sau n-a fost? distribuovaný všude jinde (z pochopitelných, byť lehce škoda důvodů) jako 12:08 East of Bucharest by tak mohl být silnou inspirací pro situační, nepříliš výrazný humor, který v konečném důsledku jednak vypovídá něco o lidech a jednak zintenzivňuje neurčité nepojmované poselství vyjádřené přáním Veselých Vánoc v závěru snímku, které v intenzivním kontextu bizardní televizní reakce působí jako pěst na oko. Esteticky se snímek nijak neliší od snímkůCristiana Mungiuse svojí ještě šedivější atmosférou než je vlhký senOriola Paua, v tomto případě to však v kontextu dusné sváteční atmosféry a závěrečného plottwistu se sněhem mnohem méně atmosféricky rušivé (disclaimer: jo, vím, jak vypadají rumunská města, ale tato stylizace už je extrémní. Nechápu fetiš rumunských filmařů s jejich městy, když mají naprosto malebnou přírodu a vesnice). Snímek nahajpoval na poslechCeaucescovyposlední řeči.

Ironické zkoumání pravdy za pomoci křivých zrcadel se zkresleným odrazem: kdo, kde a hlavně, v kolik…?Debut Corneliu Porumboiu se na začátku jeví jako povrchně lehká záležitost, která ale pozvolna nabírá na síle a skrytě graduje. Je to způsobeno stylem humoru. /// Talk show regionální TV stanice se postupně mění ve vyšetřování a stínání hlav, obviňování a zesměšňování. Zásadní otázka zní: došlo 22. prosince 1989 k protestům na náměstí před nebo po 12:08..? Pokud k nim došlo dříve, pak označení revoluce je namístě; pokud k nim došlo později, pak to byla pouze oslavná reakce na události, které se odehrávaly v hlavním městě. /// Smích přes slzy; konzistentně sympatický autoportrét z Rumunska - frustrace, selhání a slabosti jeho obyvatel. Nejzábavnějším a nejpozoruhodnějším „materiálem“ snímku jsou úvahy o historii, vlastní paměti, netoleranci, a vazbách mezi osobním a politickým projevováním se jedince; sebekritika („ctnost“ mužů dělat revoluce kdekoli a jakkoli je to možné, v nejhorším případě cestou z hospody…)P.S.: (Ona) "Proč ten rozruch kolem výročí revoluce?? Nikoho to dávno nezajímá..." (On) "Co chceš, abych dělal? Natáčel pořady o inflaci?? Nebo snad filmy o romské muzice..? "

Tohle je dobře koncepčně vymyšlené, tonálně trefené, ale chybí tu cit pro dramaturgii. Scény musí fungovat na více úrovních a říkat víc než "postava A jde prosit známého o půjčku". Nefunguje tu drobnokresba ani zkratka, film nám zprostředkovává suchý popis Rumunské morální stagnace, bez kontextu nebo přesahu.

Poměrně přesně satiricko-dramaticky zpracovaný pohled na to, co v Rumunech zůstává po krvavé revoluci 22. prosince v 1989 dodnes. Ukázka chaosu, zmatení, hrdina/slaboch a snaha se od této minulosti odpoutat, i když v lidech stále zůstává. Místy působí snímek až moc amatérsky, ale dojmu filmu to zas tak neubírá. Mám z toho takový hořko-milý dojem. Doporučuji.

Motto: Vašek Tittelbach rulez! Jak číst tento lehce extravagantní komentář (nechce-li se vám číst zbytečně dlouhé bizáry, uděláte nejlépe, přečtete-li si komentáře kupř. Aelity, Marigolda a ORINa, to bohatě stačí!)? Představte si, že jsem následující větu pro bolavý malíček nadiktoval svému osobnímu písaři Bezesmyslu Chandrovi, k samotnému psaní jsem se vrátil – po zběžné kontrole zapsaného a po zjištění, že co si člověk neudělá sám, to nemá (avizuji, že hranaté závorky jsou dílem vzpoury mého asistenta, po editaci je zde nechávám pro důkaz jeho hovadské povahy) – až se slovy „Ušlechtilá snaha“. Následné srovnání – [někde zde se ten debil začíná zadýchávat] ehm – už tím, že – ehm – jak si všímá velký Hérakleitos – ehm – dvakrát nevstoupíš do – ehm – téže řeky – ehm –, asi ve více směrech pokulhává, než že by – ehm – bylo mířilo – ehm [někde zde začíná zoufale škrabat na nose, říkaje si, do čeho se to zase uvrtal a doufaje, že ho někdo v promyšlení tohoto díla vystřídá; nechceš se toho chopit, neznámý čtenáři?] – přímo na střed pomyslného terče [jak vidno, z fleku by mohl vystřídat Virgila Jderescu v roli moderátora; i kdyby stál tenhle koment za hovno – jakože zřejmě bude, vždyť jeho projev čím dál tím víc přímo antidepresivy zdrogované prase – už teď se tu mezi řečí tímto chvástá a bůhvíproč se prohlašuje za morálního vítěze a dědice revolučního odkazu] , leč nemohu si pomoci, I. zažívám při sledování „A fost sau n-a fost?“ obdobný pocit trapnosti (před nímž se nelze neobrnit smíchem) jako u Formanova „Hoří, má panenko“. Ušlechtilá snaha (nepochybuju, že je reflexe minulosti bohulibou činností,; za jistých okolností může i kolektivní mýtus – zde předpokládámSPOILER, že si Tiberiu Manescu své hrdinství – eufemisticky řečeno – přibarvil (ale co když ne? co když tam vážně byl ?)SPOILER– sehrát pozitivní úlohu, dodat zúčastněnému kolektivu potřebnou energii k provedení nutných změn; zřejmě zde tedy jdu proti duchu filmu (a zároveň – to jen tak na okraj – Masarykově sporu o pravost Rukopisů), který naznačuje(?), že na lži nelze nic vybudovat) naráží na zeď vlastní nemohoucnosti (jež je – ano – do značné míry historicky determinována, jak dlouho se však lze tímto omlouvat?), pokřiveného charakteru (prospěchářství, předsudečnosti, lenosti, pokrytectví, slabošství, pohodlnosti) a vůbec malostí/zlomyslností toho našeho živočišného druhu. Zároveň konečně II. zjišťuju, v čem mně jsou rumunská zúčtování s minulostí sympatičtější než české pokusy. Nutno varovat, pro potřebu vysvětlení musím paušalizovat, a to je vždy problematické! Tedy: z českých antikomunistických filmů mívám pocit, že komunismus u nás bylo čímsi vnějším, exportem, něco nám vnuceného, že jediným hříchem zdejšího většinového obyvatelstva byl strach. Nebýt strachu, mohlo být všechno jinak, nebýt strachu, rudá noční můra by se pakovala už někdy v roce 1955. S rokem 1989 (se ztrátou strachu) pak přišel zlom. Doba před rokem 1989 a doba po roce 1989, dva naprosto odlišné vesmíry obávaného odlišnými druhy. Možnost, že zase bude hůř pak v mediální reflexi (které jsou výhonkem i filmy) opět přichází zvenčí, a to s agenty cizích mocnosti (všichni víme kterých dvou!), kteřížto nám jako smrticí nákaza matou a svádí na scestí naše holubičí, svobodymilovné letory. U Rumunů je tomu, jak si všímám, jinak (a proto je jejich kinematografie cennější). Rokem 1989 se toho nakonec zase tolik nemění (sníh, tj.revoluční horizont možnéhorychle taje v břečku, tj.zploštění horizontu možného, vyprázdnění revolučních, utopických vizí pragmatismem oportunistických zmetků), lidé jsou stále týmiž lidmi, mají tytéž chyby, chovají se obdobně. Hrozba nehumánní společnosti (která je, žel, v tom našem postkomunistickém prostoru poslední dobou spíše aktualitou než pouhou hrozbou) pak nepřichází zvenčí, nýbrž zevnitř, z myšlení a jednání každého z nás. To mně osobně přijde adekvátnější i naši (ryze české) přítomné chvíli. Teď jen, co s tím? Návod nemám, vím jen, že nás čeká stále spousta práce. A že každý bude muset začít sám od sebe. Připraveni? [7.2.2022, 6.12.2022]