Bubny (1964)

Entrée před úvodní povídkou předznamenává, že půjde o spíše o studii atmosféry než o příběhy postav či lépe řečeno manekýn, na které kdosi naaranžoval role. A vskutku je takovou hned první povídka. Milota registruje Prahu poloviny šedesátých let v decentní, neokázalé symbióze s jazzovými vyhrávkami, jimž se překvapivě nedostává ani dravosti ani života, jakým oplývá muzicírování strakonického jazzového orchestru na spartakiádě v Machově – méně ambiciózním, zato hravějším a jazzovějším – Valčíku pro milión. Epizoda lásky (nebo hry na ni) v rámci snímání televizní reklamy je prostá psychologie i citu – vše se spíše odžívá, než žije, jako by se ve scénáři zatrhávaly hotové scény, zatímco nezadržitelně běží čas – k nevyhnutelnému neuspokojení. Ústřední, tragická povídka, baladicky tká dva časy – těch, kteří budou, a toho, jemuž byl všechen čas již odměřen, – a sjednocuje je v prudce krvácející ráně, jíž vše končí, aby je pak rozpletla – a tu pokračující nechala donekonečna či navěky zasahovat vzpomínkou, zpřítomněnou těmi nejméně pravděpodobnými asociacemi i vlastní poraněnou láskou pozůstalých. I zde Milota oslňuje mimořádně bystrou kamerou – a Liška svou muzikou podstatně přesvědčivěji než v první povídce probarvuje křehký a záhy roztříštěný svět mladých. Závěr je spíše sociologickou studií na jazzové téma bez patřičného prostoru pro duši i hudbu. S ohledem k předešlým povídkám tak spíše všechny ty tóny, které z těch obrazů a slov povstávaly, tlumí.

Hodně, ale fakt hodně zvláštní film. Taková pražská lynchovina. Film sestává ze tří povídek - Polykač třešní (70 %), Set (30 %) a Bubny (60 %). Vlastně ještě z velmi dlouhých úvodních titulků, kde jsem té jazzové muzice nějak nemohl přijít na chuť. Film má naprosto skvělou kameru a podmanivou atmosféru. Využívá maximálně kouzla Prahy, když ještě nějaké kouzlo měla. Je úžasné dívat se na místa dnes zaplavená turisty, reklamou a mnoha parkujícími auty, jak vypadala prostorně a - kouzelně. Pobavil mě záběr na hospodu U zlatého tygra. Ošuntělá pivnice, o kterou by si Japonci nohy neotřeli. A hle, uteklo pár let a je z toho turistická atrakce, a ne normální hospoda. Jako z většiny Prahy. Strašně divně a neústrojně je zde použita hudba a písničky - někdy se to hodí, jindy ruší, ale celkově to jen posiluje podivný, nejasný pocit z tohoto filmu. Až snový, často hodně snový. Přitom jednotlivé povídky děj mají, ne že ne, a dokonce uzavřený. Jenom druhá povídka měla končit ve 45. minutě, hned, jak sundají síť. Všechny ty scény ve vlaku a s masopustem jsou násilné a na nic, jako by bylo potřeba něco připsat, aby byl film delší. Ony příběhy jsou ale podávány nikoliv chronologicky, ale výseky ze života. Důležitými výseky, takže divák neztratí kontinuitu. A když se dobře dívá, uvidí v cameo rolích množství známých zpěváků - třeba Eva Pilarová jen sedí za výlohou v kavárně s někým u stolu, když jdou holky okolo. Jirka Wimmer tady udělá snad svůj první filmový fór. Naprosto skvělou roli zde má pan Šmeral. A mladičký Kostka si žel moc nezahrál. Ale zase jsme viděli v hraném filmu kousek loutkového. Příjemně mne překvapila herecká účast zpěvačky Yvetty Simonové - hraje dobře a ta závěrečná jízda autem přes Braník do Chuchle je dokonalá herecky, kamerou, výpovědí. Některé sny se prostě koupit nedají. Vlastně ty tři povídky mají svá témata a klidně se mohly jmenovat Láska, Smrt a Sny (myšleno životní). A dobrý je i výběr mladých hereček, jedna mi připomněla mou sedmnáctiletou lásku Hanku, v dobrém. Nakonec se mi ten film vlastně zvláštním způsobem líbil.

Dějově naprosto vyprázdněný film, minimum dialogů, nedivím se, že to tady většina lidí nedokázala strávit :). Navíc je tady naprosto unikátní Milotova kamera, který na širokoúhlém formátu tvoří zcela abstraktní a odvázané obrazové kompozice a k tomu množství jazzu, naštěstí žádný dobový pop nebo country, jak tvrdí Březina v Lexikonu českého filmu (ano, odtud jsou všechny ty zcestné tzv. "oficiální texty distributora" na ČSFD). Samozřejmě to nemá takovou lehkost a atmosféru jako ostatní šedesátková díla, popravdě je to občas docela křečovité v tom, jak si Ivo Novák hraje na těžce avantgardního režiséra, ale špatný film to rozhodně není - formálně rozhodně ne, ale děj tady, jak už bylo řečeno, opravdu nečekejte.

Hodně ujeté. Úvodní Liškovo téma je silné, celkově je skvělá kamera. První a třetí část je silně eklektická k Tetralogii citů a prvním Resnaisům. Akorát Novákovi nedošlo, že Antonioniho “prázdnota” je budovaná s plnými významy vzadu. Jako experiment k proklikání je to super!

Vo filme účinkovala i najpopulárnejšia speváčka tej doby Yvetta Simonová vo svojej jedinej
filmovej úlohe.(neuznaná zaujímavosť)