Štěňata (1957)

Jemně deziluzivní Štěňata předznamenávají rozmach neidealizujících, ale současně poetických pragensií z přelomu padesátých a šedesátých let, které se dílem inspirovaly pozdně nerudovsky čteným neorealismem, dílem usilovaly o nový výraz a jiné vidění. Novákův film novou vlnu zatím předjímá jen – řekl by Andrej Stankovič – ustavičnými zakopáváními a pády postav, jimiž jim do vínku patrně opravdu přispěl Forman, a k neorealismu mu chybí velkorysejší charakteristiky vlastních životních prostředí obou ústředních hrdinů, které ustoupily satirickým sondám do socialistické správy, ale přesto: nepřikrášlující záběry na pražskou periferii, neodhlížející od vší špíny a rizik mezisvěta, mozaika pražských hotelů s jejich šustivým exotismem a hlavně atmosféra bytové nouze, která pozvolna dusí a rozptyluje mladickou bezstarostnost, opřenou o bezmeznou důvěru v druhého, z něj činí opravdu nestárnoucí dílko.

Na film z roku 1957 je to nezvykle dynamické, logické, a takové lidské bez nějakých klasických zápletek jakým bývají tyhle filmy pro pamětníky. Moc milé působí ústřední dvojice Panýrková a Jelínek. Tehdy mladí lidé nemohli sehnat byt, nebo jen hotel v Praze, když měli trvalé v Praze. Dneska je sice bytů hromada, ale zase na něj mladí lidé (zdravotní sestry a mechanici) nemají peníze. Hezké záběry Prahy a vlastně takový moc milý příběh.

Štěňata jsou snímek, který popisuje společenskou a sociální situaci mladých lidí v 50. letech. Po studiu dostaly umístění bez ohledu na to, kde žili a chtěli žít. Stejně žalostná situace se týkala bytové výstavby. Mladí lidé se mohli brát, pořídit si dítě, ale neměli kde bydlet. A stát jim ani nemohl příliš pomoci. Byty prostě nebyli. Přesně kolem těchto problémů se točí snímek. Nastiňuje sice problémy, ale nenabízí řešení ani se na situaci nedívá objektivně. Rodiče jsou ti nechápaví, neochotní pomoci, ačkoli jejich děti je nechtějí o ničem informovat, ale když jsou v problémech, musí být postaveni před hotovou věc a pomoci. Ivo Novák se podílel poprvé na scénáři, ale Štěňata nejsou jeho první film stejně jako pro Miloše Formana. Naopak Jaroslava Panýrková debutovala.

Tak tady je nekriticky vyobrazen život v socialistickém Československu. Autor sice ukazuje některé problémy systému, ale zároveň také ukazuje, že socialistický člověk to chápe a podvolí se režimu. Bylo tam pár zajímavých hlášek. Například jedna ze studentek říká  "My jsme si na Prahu zvykly, máme tady své chlapce, divadla, když si představím svůj příští život, tak jedině ve spojení s Prahou." a profesor se ptá "Kterápak z vás je z Prahy?". Nebo "Praha se bude bourat. Místo ní se budou stavět byty." Zajímavé je to pouze jako tehdejší pohled na tuto dobu. Dnes už člověk tu dobu ani chování těch lidí nechápe.

Štěňatajsou jedním z těch filmů, které pro budoucnost zakonzervovala kritika v Bánské Bystrici. Není to sice takový kalibr jakoTři přání,Zde jsou lvi,Konec jasnovidceneboHvězda jede na jih, ale pořád je to jen přehlídka marnosti polarizovaná optikou mládí. Ve své době to samozřejmě byla událost, ale co nám zůstalo? Venkoncem nic zvláštního. Hysterické naivní mládí (zejména Jelínek, příšerný naturščik Panýrková a bohužel i Nesvadba s Brejchovou), které chce všechno řešit ihned, okamžitě, nemyslí na zítřek, nemá ohledy na nikoho. Starší generace rodičů je zobrazena schematicky jako slepá opatrnost (neuvěřitelně špatně obsazená dvojice Pivec-Waleská), stejně tak je tu jako naschvál zobrazen pedagogický sbor jako sbor hlupáků, kteří dávají matury i těm, kteří záměrně tu zkoušku sabotují. A proč? Protože to myslí dobře? Nebo se naopak bojí toho, aby sami neměli špatné posudky za ty, které by nechali rupnout? SvětŠtěňatje svět zdánlivých překážek, které jsou hrozivé a nespravedlivé v očích dětí, ale reálně jsou součástí života dospělých lidí v 50. letech i dnes. Co se od té doby změnilo? Nic. Snad jen vůle pedagogického sboru podpořit děcka u maturity vzala za své spolu se vznikem Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání. Ale zase si můžete zaplatit hotel i v místě svého trvalého bydliště.