Bod zvratu (1970)

Film, který mě skoro až namíchnul, protože mi dal něco jiného, než jsem čekal. Začíná jako artová kriminálka, v níž prakticky až do konce není jasné, co se v ní vlastně vyšetřuje, a pokračuje jako psychologické (melo)drama s variací na stockholmský syndrom. Začátek a konec jsou černobílé, podstatná část filmu mezi nimi je barevná. Přičemž mi nebylo zcela jasné, zda jde o zachycenou skutečnost nebo jen detektivovy dedukce a domněnky. Děj plyne nevzrušivě, docela pomalu, se zbytečně dlouhými záběry, s minimem dialogů i hudby. Před 50 lety mohl film působit zajímavě a novátorsky, ale dnes je jeho vyznění skoro hloupé až trapné. Jinak šlo o moje první setkání s Johnnym Hallydayem (když nepočítám jeho štěk v Zidiho Zvířeti), o kterém jsem si dlouho myslel, že je čistokrevný Američan. Každopádně v tomto filmu mě vůbec neoslovil, připomínal mi typického Rusa z 60.let.

Dejovo je to dost jednuche, plaz, opusteny dom, unesena dievka  a vykupne. Dnes uz patricne vycepele a nema cim zaujat, ani ako ta psychopatologicka drama. Akurat co som si vsimol je, ze rec tela prezradi o hercoch viac ako dialogy. Zaroven stale tvrdim, ze najlepsie filmy rezsiera Hosseina je len Les Miserables 1982 : 59 %

Minimalistický - skvěle zahraný - film, přesně tak, jak to mám rád. Od Hallydaye mám nejradši pecku Sang Pour Sang, ale přiznám se, že jsem netušil, že taky hrál. A tady vypadal jako francouzská odpověď na Franca Nera. A krásná Pascale Rivault zase jako zrzavá odpověď na Deneuve. Na oba sa moc hezky koukalo a celou dobu jsem jim fandil. Ač jsem tušil, jak to všechno dopadne. Prostě Frantíci. A nesmím zapomenout na nádhernou podmanivou hudbu.

Svojrázne krimi s pôsobivým psychologickým aspektom. Úvodné čiernobiele minúty sa nesú v obrátenom žánrovom garde čiernobiela-farba (skutočné-neskutočné) a zapôsobili na mňa viac ako zvyšok filmu, ktorý nevyhnutne dopláca na svoju komornosť. Možnosti vyústenia sú obmedzené a záver napokon ničím neprekvapí (modrooký vrah by sa mi páčil viac, lebo takto nič nevyriešil a za nič sa neobetoval). Mimochodom čiernobiely začiatok - v roku 1970 to už nie je celkom bežné a tento film ukazuje, že je to možno aj škoda. Krajšia tonalita (a precíznejšie exponovanie) sa len tak nevidí (videl som reštaurovanú verziu), pôsobivosti čiernobielych záberov určite prospieva aj prostredie pieskovej pláže a polorozpadnutého domu. Kameru mal na starosti viac-menej neznámy Daniel Diot a hoci s nástupom farby film trošku stráca atmosféru, tie úvodné minúty stoja za to.

Výborná psychologická dráma únosu dievčaťa s krásnou poetikou vzťahu únoscu a unesenej zaváňajúcou štokholmským syndrómom. Produkcia sa skvele pohráva so štylizáciou. Oddeľuje súčasnosť od minulosti farebnosťou obrazu, netlačí na atmosféru a necháva na obrazovke vyniknúť hercom. Detaily tvárí, mimiky, drobné nepatrné zachvenia, rozbitá chajda, široká pláž a málo slov. Z akčného hľadiska by sme hlavnej hrdinke mohli vyčítať neschopnosť utiecť, ale o tomto to nie je.