Blízko (2022)

O filmu jsem se dozvěděl přímo na stránkách festivalu v Karlových Varech, kde patřil k nejvýraznějším titulům programu.  Dlouho jsem jeho zhlédnutí odkládal, a to hlavně kvůli určitému „škatulkování“ a pocitu, že si jej queer komunita až příliš přivlastňuje. Ne že bych byl homofobní nebo se podobným tématům vyhýbal. Homosexuály i bisexuály plně respektuji. Spíše mi vadí současný trend některých režisérů, kteří na pilu tlačí až příliš okatě a sbírají ceny především díky politické korektnosti tématu. Nakonec jsem si ale film pustil a musím uznat, že moje zaujatost byla hloupá. Člověk by měl dát šanci všemu. Snímek už od začátku okouzlí úžasnou kamerou a typickou evropskou atmosférou, která sama o sobě odvádí velký kus práce. Děj vykresluje dvě naprosto rozdílné povahy; obě jsou extrémně citlivé, ale jedna z nich zkrátka nezvládá tlak okolí a druhá náhlou změnu v zaběhlém vztahu. Emoční naléhavost je zde přitom v přirozené normě, žádný zbytečný patos. Pokud bych měl něco vytknout, je to stopáž. Ke konci už jsem měl pocit, že další scénu z hokeje nezvládnu. Celé se to trochu táhne a divák, který není na artové filmy zvyklý, by to mohl snadno vzdát. Přesto musím vyzdvihnout kameru, hudbu a vynikající herecké výkony obou hlavních představitelů. Lukas Dhont se nesnaží o lacinou provokaci, ale o hlubokou sondu do křehkého dětského přátelství

Na Blízko jsem narazil úplnou náhodou a o to silnější zážitek z něj byl. Doporučuji každému, kdo film ještě neviděl, aby si o něm předem nic nezjišťoval. Zpětně jsem se podíval na trailer, který bohužel nešikovně prozrazuje jednu z klíčových zápletek. Připravíte se tím o moment překvapení, který má ve filmu obrovskou emocionální sílu.
Blízko je jeden z nejemotivnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. Přestože je jeho tempo pomalejší, nikdy nenudí naopak. Klíčovým prvkem, který ho drží a posouvá vpřed, je úžasná kamera. Ta se soustředí především na tváře a emoce postav. Tento styl dává filmu neobyčejnou intimitu a psychologickou hloubku.
Další silnou stránkou jsou herecké výkony naprosto přirozené, přesné a srdcervoucí. Dětské herectví, které bývá často slabinou podobných dramat, je zde naopak jedním z vrcholů filmu. Všechno pak drží pohromadě silný a citlivý scénář, podpořený výbornou režií.
Blízko je film, který si člověk nese v sobě ještě dlouho po závěrečných titulcích.

Tešil som sa, pretožeGirlma dostalo pomerne vysokým efektom, prostredníctvom ktorého mi dokázalo reálne zmeniť určité pohľady na bytie trans ľudí, ktoré by sa kľudne dalo zovšeobecniť aj na bytie ľudí odlišných, resp. nezapadajúcich do stereotypu, spoločenských hodnôt alebo skrátka bežného radu. Close to ale nedokázalo ani náznakom. Možno preto, že sa mi v deji ťažšie orientovalo, možno aj preto, že som ten dej ani moc nechápal, ale asi preto, že ma žiadny herec nevedel presvedčiť. Atmosféra fajn a audiovizuál ešte viac, ale obsahovo v rámci daných proporcií bieda. Zatiaľčo bolVictor Polsterobsadený na základe prejavu, jasných čŕt a iných redpokladov pre danú úlohu, takEden Dambrineje obsadený iba na základe charizmy, ktorá jednoducho nestačí napriek tomu, že nehrá zle. Aspoňže to nemá 3h.

Kdo rád pláče, ten si popláče.1)  31letý scenárista a režisér Lukas Dhont podává překvapivě zralou výpověď o dospívání, roli kolektivu a předsudcích. Zobrazuje jemnou hranici mezi dítětem a mladým mužem. Léo vskutku se chvílemi choval jako dítě a místy už probleskovala jeho budoucí dospělost. To se podařilo režisérovi zachytit vskutku mistrně._____ 2)  Spoiler. Konformní Léo se snaží vyhnout se výsměchu ostatních dětí a následné pravděpodobné ostrakizaci. Na vahách priorit váží pro Lea mínění kolektivu více než přátelství s Remim. Remiho reakce není odpovědí na výsměch kolektivu. Určitě ho to bolelo, ale o to nešlo. Remi se především cítil zrazen. Zrazen svým nejlepším přítelem (v tomto věku je to, jakoby vás opustil celý svět).____ 3)  Takže byli oba kluci gayové anebo ne? Možná ano, možná ne. Mohlo jít o homosexuální fázi dospívání, kdy se děti zatím jen hledají a uvědomují si svou sexualitu. Kdo to v tomto věku rozezná? Kdyby nedošlo k tlaku okolí, určitě by na věc přišli._____ 4)  Na filmu si cením toho, že příběh vypráví hodně obrazem a málo mluvením._____ 5)  Skvělý herecký výkon podal 15letý Eden Dambrine (blonďák Leo). Dále je tu 14letý Gustav de Waele (Leův tmavovlasý spolužák Remi, sedí spolu v lavici) a pěkný 19letý Igor van Dessel (Leův bratr Charlie)._____  6)  Zajímavý koment napsala JitkaCardova***. Osud Remiho jsem vnímal stejně jako ona.

Je to po většinu stopáže smutný film, ale zároveň citlivý a lidský. Vše se děje až dokumentárně jemně. Záběry se soustředí na detaily. Příběh je o vyrovnání se s těžkou životní situací. Nemá žádné zázračné ani šokující zakončení. Jde prostě o smíření se sám se sebou. O uvědomění faktu, že vzpomínky nesmažu, ale musím jít dál. A hlavně je potřeba odpustit sám sobě, ačkoliv jsem situaci přihoršil, protože to, že člověk "odejde", je ve výsledku vždy jeho osobní zodpovědnost, ne moje. Jinak skvělé výkony mladých herců a "akční" záběry kamery během běhání po poli či jízdě na kole.