Bitva o Diên Biên Phu (1992)

Film, který si podle mě ukousl moc velké sousto na které nemohl stačit, kromě samotné bitvy o Diên Biên Phu se tu snaží vykreslit politické a vojenské důvody pádu tohohle "opevněného ježka", kterého Francouzi vybudovali jako svou Maginotovu linii. Politická i vojenská situace byla v téhle době pro Francouze velmi nepřehledná a špatně odhadnutá. Síla Viet Minhu a strýčka Ho, který si z Činy vybudoval dálnici přes stovky kilometrů dlouhou džungli, aby Francouze překvapil a vytrhl je z jejich vojenské a politické letargie, kterou přivedli do téhle situace komunističtí a nekompetentní velitelé v Paříži a Saigonu na pokraj porážky jejich slavného imperia. Ano film není Béčko ve smyslu neuvěřitelných akcí a střetů, ale svým způsobem je to taková zvláštní utopická nuda, divák vidí jen hromady hlíny a rozflákaného opevěnění "opevněného ježka" Diên Biên Phu a žádné nepřátele z řad Viet Minhu, kteří tam sice vládnou a dobývají jednu kótu za druhou, ale my je nevidíme (jojo: "nepřátele nevidět"). Ono to je prostě pro diváka trošku otravné 2h koukat na film, kde pořád někdo umírá v zákopech, komentář občas vyhodnotí ztrátu pozice a člověk tam nepřátelského vojáka ani nezahlédné. To je samý déšť a bombardování, ale střela je tam jen jako na něco "nikoho není vidět". Ten zástupce politického žvanění a důvodů pádu Phu pan Simpson je tu zvláštně otravný maník, co jen hulí a komentuje situaci pár set kilometrů daleko, je tu proto aby to divák pochopil, takový nutný vypraveč, ale sympatické to moc není. Jako rozhodoval jsem se *** nebo**, dal jsem dvě protože tohle téma si sice vojenský velkofim zaslouží, ale nadšený jsem z toho zrovna nebyl.

Film působí na první pohled neobvykle, téměř zdrženlivě, avšak v samotném jádru je výjimečný svou technickou precizností a především nekompromisní historickou věrností. Není to náhoda. Režisér a scenárista Pierre Schoendoerffer byl u zobrazené bitvy osobně přítomen jako vojenský kameraman. Netvoří tedy rekonstrukci z odstupu. Vrací se k tomu, co sám viděl, slyšel a prožil. I proto záměrně vynechává záběry jednotek Viet Minh. Divák tak sdílí perspektivu francouzských vojáků, kteří čelí neviditelnému a přesto všudypřítomnému nepříteli skrytému v dusivé džungli. Napětí nepramení z okázalých střetů, ale z tísnivého pocitu, že nebezpečí může udeřit odkudkoliv. Melancholický a tragický rozměr snímku umocňuje hudba Georges Delerue, zejména podmanivé „Concerto de lʼadieu“ (Koncert na rozloučenou), které obrazu propůjčuje hloubku lítosti i mrazivé hrůzy. Jako ostrý kontrapunkt k peklu bojiště vstupují scény z Hanoje, kde civilisté uzavírají sázky na výsledek bitvy. Vzniká tak působivá metafora lhostejnosti. Válka se zde mění v podívanou, téměř společenskou hru. Přesto film nemoralizuje ani nekonstruuje hrdinské mýty. Schoendoerffer s obdivuhodnou střídmostí sleduje časovou osu událostí a nabízí spíše bolestnou národní sebereflexi konce francouzské koloniální éry než patetickou oslavu odvahy.

Viděl jsem kdysi a nedokoukal. Chtěl jsem tomu dát ještě šanci ale nešlo to. Vždy, když už to vypadalo na nějakou akci, byl střih na nesympatického reportéra jak jede někam rikšou. Ostatně ta rikša byla ve filmu častěji, než nějaká flinta a to je u válečného snímku na pováženou. Po asi po páté scéně, kdy vojáci filosofují na pozadí výbuchů jsem to vzdal podruhé.

Premárnený potenciál vojnového filmu z veľmi zaujímavej časti histórie. Síce si tvorcovia zaistili dostatočný rozpočet, ktorí využili na relatívne hojný počet dobovej techniky a pyrotechnických zariadení, ale po režijnej, dramaturgickej a proste aj nejakej normálnej filmovej stránke film totálne zlyháva. Film sa skladá z dvoch prelínajúcich sa dejových línií, jednej na fronte a druhej v zázemí. Tá prvá je zúfalo nezvládnutá, nie je tu jediná regulérna bojová scéna, po celý čas sa pozeráme len na výbuchy po okolitých kopcoch a Vietnamcov uvidíme až v posledných minútach keď sa francúzska posádka vzdá. Nuž a dejová linka v zázemí, točiaca sa okolo amerického novinára, je úplne zbytočná, do filmu nič neprináša a len potvrdzuje agóniu celého filmu. Celé zle. 35%.

Zde na ČSFD velmi podhodnocený film a to už jen kvůli velkolepé výpravě a monumentálním válečným scénám. Bitva o Diên Biên Phu je především protiválečný snímek. Ve filmu je tato skutečnost vyjádřena kontrastem mezi luxusními důstojnickými bary v Hanoji a příšernou realitou zákopů. Strhující pak jsou precizně zvládnuté válečné scény, které jsou dost jiné než v klasických hollywoodských filmech. Např. z bojiště na jednom pahorku nám režisér dává možnost v pozadí vidět paralelní útok na pahorek druhý (dle mého dost náročná scéna na koordinaci a přípravu, přičemž filmový trik jsem neodhalil). Ztvárnění bojových scén je pak jeden velký realismus, který v mnohém připomíná skutečné záběry ze zákopů z dnešní války na Ukrajině, přičemž se zde projevuje obrovská výprava a zapojení vietnamské armády do natáčení. To, že nepřítele téměř nevidíte beru jako plus, nikoliv negativní věc, jak zaznívá v některých nemístně kritických recenzích. Jinak pro úplný kontext filmu doplňuji zahraniční hodnocení: IMDB 6,2 a Rotten Tomatoes 76 %.