Birthday Girl (2023)

Některé zaoceánské plavby jsou ještě horší než ty standardní... Užijete si moře zábavy,“ zní z amplionů zaoceánské lodi brázdící Karibik, která má pasažéři zavést z Miami na Bahamy. Všudypřítomná dystopičnost tohoto druhu plavení, se vším tím kýčem a znečištěním, je ještě zvýrazněna ve chvíli, kdy podobnou zábavu slibuje matce s dcerou, které prožily velmi zlou noc. Co přesně se na palubě lodi přihodilo? Birthday Girl zvládá v uzavřeném prostoru parníku nastolit téměř všechny otázky, které dnes provázejí debaty o znásilnění: říkala si o to, protože se s někým líbala, i když je zadaná; neměla tolik pít; jsi si jistá, žes řekla ne?; vy svou dceru neznáte, nevíte, jak divoce se chová na večírcích; procedura výslechu je příliš ponižující, pojďme to raději neřešit. 
Film pracuje se zoufalstvím, stísněností, nemožností řešit incident uspokojivě legální cestou, čímž získává trochu nádech Sedmilhářek. Birthday Girl není zdaleka tak inovativním pohledem na problematiku znásilnění a konsentu jako geniální minisérie I May Destroy You, ale díky své lokaci, která přináší stísněnost i absenci práva, citu pro způsob, jakým se o znásilnění hovoří, a faktu, že ukazuje, že oběť nemusí být dokonalá, pluje v kvalitním proudu metoo dramat. Více vrecenzi.

Šablonovité drama o ne zrovna dokonalém vztahu matky s dcerou, naštěstí vcelku rychle upozadí již klasický večírkový zločin... Ten podnítí vznik dramatu nového, tentokrát o hledání spravedlnosti, jež se stane dramatem ústředním a díky prostředí výletní lodi v mezinárodních vodách i vcelku neotřelým způsobem zpracovaným a tedy zajímavým. Jenže domáhání se spravedlnosti je nakonec dovršeno pomstou. Je to sice splněné divákovo přání, ale bohužel se tím plní i jeho očekávání. Suma sumárum: Vztah matka/dcera beze změny či zásadního vývoje. Film táhne atmosféra zaoceánského párty parníku a herecky obě hlavní protagonistky. Konec předvídatelný i když snaha vyvolat u diváka úvahu o morálních aspektech, na něž se snímek zaměřil, tu může být úspěšná.

„Doufáme, že si dnešní večer na Coco užíváte, ale nezapomínejte prosím pít zodpovědně.“Jenže komu není rady, tomu není pomoci…Navzdory zdejšímu nižšímu hodnocení mě režisér Noer ani na popáté nezklamal. Zde se může opřít hlavně o své herecké duo. Trine Dyrholm film zkušeně táhne na svých zádech, Flora Ofelia Hofmann Lindahl ji výborně doplňuje a prokazuje talent srovnatelný s nástupem jiného někdejšího dánského objevu Laury Christensen. Ale nezaostává ani příběh. Už nechtěně vyslechnutý rozhovor s kamarádkou divákovi rychle nastíní vztah mezi matkou a dcerou. Navíc, konfliktů mezi nimi začne přibývat. Divák pak soucítí s matkou, což se ještě zesílí při její marné snaze narážející na lodní předpisy a dceřinu neochotu. Vývoj přesto překvapí, a to hned nadvakrát. Zároveň před diváka staví otázky morálky a svědomí; je správné vzít spravedlnost do vlastních rukou bez ohledu na následky? A kam až může zajít mateřská láska? To ještě umocní konec zanechávající v publiku zvláštní pocit. Za mě solidní 4*.

Dánský film o matce, která jede s dcerou na výletní loď v Karibiku, aby oslavily její osmnáctiny, akorát místo radostí musí pátrat, kdo znásilnil její dceru. Jednoduché, ale autentické a svižné drama, které funguje filmařsky a herecky a všemu navíc pomáhá atraktivní prostředí výletní lodě. Škoda, že obě hlavní hrdinky nebyly víc sympatický, ale možná to byl záměr.

Trine Dyrholm tiahne tento film o hviezdičku nahor. A je to práve jej postava, ktorá vyvoláva najviac otázok. Odpovedať si budeme musieť sami, najmä na to, akým spôsobom bude pokračovať fabula po záverečnom zábere. A môžeme premýšľať nielen nad tým, kto má akú vinu na nešťastí, či skôr nešťastiach, ale aj nad tým, komu vlastne budeme čo konkrétne priať po už spomínanom závere. Možno to logicky trochu kvôli dramatizácii hapruje, ale pokiaľ vás príbeh zaujme predovšetkým z hľadiska jeho nejasných pohľadov na morálku, tak mu to odpustíte.