Bezpečné místo (2022)

V roce 2024 za mě nic, co by stálo za to přednostně komentovat, vyjma již zrecenzované 2. Duny. Neseme se těmi 12 měsíci zatím převážně zase jen ve znamení pokračujícího úpadku filmu, kdy ani hollywoodské a nejočekávanější velkofilmy za mě povětšinou nemají na víc než 65% hodnocení. Vrátil jsem se tedy ke krapet staršímu snímku, Bezpečné místo, jenž si jako skromnější, zato ale pečlivě zpracované drama ten komentář zaslouží. Nacházíme v něm velmi osobní zachycení momentů z režisérova života, v nichž veškeré dostupné síly věnoval snaze zachránit svého do hluboké deprese ponořeného bratra. V příběhu předkládá několik nadějných pozic, například když po prvním bratrově pokusu o sebevraždu sedí u jeho nemocničního lůžka a vede s ním citlivý, a zároveň nenuceně a nenaléhavě plynoucí rozhovor. Ve scénách napříč filmem je však rovněž velmi autenticky vykreslena skutečně fatální ztráta jakékoliv bratrovy naděje, která pomalu ale jistě vede k docela předvídatelnému konci. Bezohlednost a lhostejnost prostředí, v jakém pokus o záchranu ztracené duše probíhá, vrhá na diváka další vrstvu surovosti bídné chorvatské reality, o niž se stará laxní nemocniční personál, necitlivý přístup policie a standardní neschopnost úřadů. I když se rodina snaží, jak jen může, frustrace a beznaděj nakonec začíná pohlcovat všechny. Skrytý za směsku poklidného apatického chování a příležitostných pozitivnějších chvilek naděje je však uvnitř sebe bratr režiséra přesvědčen o jediném východisku, které povede k ukončení jeho trápení. Příliš oslabený na to, aby zvažoval dopady svého rozhodnutí na jeho milující rodinu. Poražen životem. Neschopen vidět smysluplnou budoucnost. Vykreslení tohoto stavu postavy snímek podává způsobem, který podle mě dokáže empatičtějším divákům nabídnout příležitost vcítit se do bratrova vidění světa a pochopit, k jak zásadnímu rozpadu osobnosti u takto zasažených jedinců dochází. Závěr pak připraví o iluze všechny, kteří i přes veškerou těžkost a závažnost situace rodiny věřili, že to ještě může dopadnout dobře. Režisér, i jakožto blízce a osobně zapojený aktér do tohoto příběhu, bez přikrášlení a zbytečného zjemňování poukazuje na až děsivě definitivní závažnost silně rozvinutého psychického utrpení svého bratra. Nic si nedává za vinu. Míří ovšem také k zamyšlení nad tím, jak lehkovážně rodiny, přátelé a partneři lidí s depresí a zdevastovanou psychikou na problém reagují, přestože jej mnohdy pozorují dlouhodobě se rozvíjet k horšímu. Trochu mám u těchto diagnóz problém s jejich příliš zjednodušeným škatulkováním a odsouváním psychicky závažných stavů na jakousi vedlejší zdravotnickou kolej, což film také dokonale zachycuje. Takový člověk s rozvíjející se rakovinou, je léčen za nesrovnatelné náklady, často s dobrou úspěšností, pokud se tato vada zdraví objeví a podchytí včas. Ano, člověk s rakovinou většinou bojuje a opravdu chce žít dále. Vážné narušení psychického zdraví přitom tak nějak všichni nechávají na oběti, což z části dává smysl. Myslím, že není v našich silách z pozice rodiny, přátel, partnera, ba ani odborníků druhé zcela zachránit. Můžeme tady ale být pro ně včas a skutečně se snažit pochopit je a z hlediska zdravotnictví jim zařídit adekvátní pomoc. Protože zatímco závažná tělesná onemocnění vedou ke smrti v mainstreamově chápané podobě, zdevastovaná psychika vede k naprosté dezintegraci, která zasaženého dožene k smrti z vlastního rozhodnutí, jež společnost často zavrhuje jako něco nesmyslného, nepochopitelného či jako anomálii, na níž jsme zkrátka moc krátcí. Zároveň nejde o fyziologický problém s většinou jednoznačně určenou léčbou, nýbrž o vysoce složitý mentální stav, k němuž je málokdo schopen nabídnout smysluplnou asistenci, konverzaci a skutečnou snahu o jeho pochopení. Zkrátka tvrdá realita příběhu jedné chorvatské rodiny, která si na svého jednoho člena a jeho definitivní cestu k naprostému odpojení od příčetnosti pořádně všimne, až když už je příliš pozdě. V poslední etapě jej však alespoň doprovodí ke chvíli konce a možná konečně vidí, jak děsivé bylo to, čím si blízký procházel. Tuhle poslední pasáž pak zakončí titulky z dobře zvolenými a k rozpadu člověka a rodiny padnoucími "Disintegration Loops" Williama Basinskiho – ambientní nahrávky obsahující smyčky z poškozených pásek, jejichž zvuk se různě deformuje a praská. Nahrávky byly vydány po tragickcých  událostech 11. září 2001, což je autorova reference na trýznivé útrapy lidských duší napříč historií, která má sloužit k dalšímu prohloubení a navnímání skličujících a později odpojených emocí, jež režisérova bratra připravily o chuť pokračovat v jeho do temntoty zahaleném životě. Silný příběh, originální chorvatská režie a prostředí, autenticky vystavěný portrét člověka za hranicí snesitelného mentálního stavu. Jediný problém byly míst zbytečně protáhlé části a sledování v originále – chorvatštině se sice dá rozumět poměrně dobře i bez titulků, ale přece jen jsem musel často pro jistotu nakoukávat a překlad ne vždy úplně dokonale odpovídal vyladěným dialogům v originále. Jinak ale výborné drama! [80 %](18.11.2024)(méně)(více)

Pomerne štandardná sociálna dráma, akú na festivale očakávate, staviaca na rodinnej tragédii a pomerne nenásilnom poukazovaní na systémové nedostatky. Vybočuje snáď len (vynikajúcou) scénou búrajúcou štvrtú stenu, pri ktorej režisér (scenárista a vlastne aj hlavný protagonista v jednom) vykladá karty na stôl. Potom už len čakáme na nevyhnutné, prizerajúc na hlavné postavy ako ešte miestami zachovávajú relatívne optimistický, naivný náhľad na pošramotenú osobnosť ich rodinného príslušníka. Stiesnene čakárne, byrokracia a často apatický prístup s ktorým sa stretávajú, v divákovi len umocňuje pocit ich márnej snahy. Vo výsledku ide okrem poukázania na zlyhanie sociálnych inštitúcií a na to, ako rodina prežíva suicidálny pokus jej člena, aj o veľmi strohý portrét narušeného muža. Muža, ktorí bol raz synom a bratom, teraz však vo fáze úplnej dezintegrácie osobnosti (zakončenou fyzickou smrťou), ako napomína aj príznačné vybraných, niekoľko posledných minút Basinskeho Disintegration Loops v záverečných titulkách. 75%(21.06.2023)

Pokus o sebevraždu jako začátek konce jedné rodiny. Snaha pomoci svému bratrovi / synovi dát se do pořádku. Jenže dá se najít důvod proč žít, když není vlastně příliš jasné, proč k pokusu o sebevraždu došlo? Film je celou dobu vlastně jen o jediném tématu, a to o tom udržet naživu muže, který o to zřejmě příliš nestojí. Což mi přišlo bohužel jako nosné téma velmi málo na to, aby si to udrželo mou plnou pozornost. Přiznám se, že po nějaké době jsem ztratil o osudy postav zájem a začal se nudit. Řešit nějakých 100 minut jedno jediné téma je až příliš, byť se jedná o téma závažné a zřejmě se s ním může potýkat mnoho lidí, je to prostě opakující se nuda. Za mě podprůměr. [29. Art Film Fest Košice](20.06.2023)

Sociální dramata mám rád, někdy i ty který se vlečou, protože to hercům věřím. Tohle nebyl ten případ. Tady to bylo trápení nejen toho rozhozenýho chlápka, ale i moje.(24.09.2023)

Prostě když to má někdo v hlavě, tak ho nezastavíš.To si můžeš nohy ušoupat,uběhat,sám mít bezesné noci a stejně finito.(04.06.2023)