Benátky (2010)

Je rok 1939 a blíži sa 2. svetová vojna. Marek žije v dedinke Venice, kde chlapci v katolíckej škole píšu v noci svoje sny na kúsky papiera a vkladajú do múrov kláštora. Toto je príbeh o ceste, ktorá sa nikdy neuskutočnila, je to príbeh v ktorom sila snov z cestovania do Benátok nahradili zatopené pivničné priestory v rodinnom sídle Marekovej mamy. Vo svojom živote u tety brutálne nastúpi do vojny a tak symbolické zasvätenie dospelosti, spojené s dlho očakávanou cestou sa odkladá.

Polovičným tempom plynúci, do hneda ladený poľský film z obdobia II. svetovej vojny, s hlavným predstaviteľom, ktorý mi vizuálne pripomínal malého Brada Pitta ma nemal čím zaujať. Striedanie reality s predstavami jedenásťročného chlapca tiež pútalo moju pozornosť iba zriedka. Takže priemerné hodnotenie je maximom, ku ktorému som ochotný pristúpiť.

Kdepak, tam se nikde nikdy asi nedostanem. Polsky film je poeticky film o zivote male kluka, ktereho mama ma taknejak navic a nechava ho zit u jeho tety. Film s atmosferou.

Nápad určitě originnální, ale režisér Kolski se příliš zahleděl do období druhé světové války a tesně po ní, jakoby ani neuměl točit o něčem jiném.

Čarokrásná práce se světlem, když děti leží na kopci a pozorují koupající se vojáky, slunce zlatí jejich vlasy a tvoří kolem jejich hlav svatozář. Celý film spíše připomíná procházku galerií plnou nádherných obrazů, které pečlivou volbou světla a stínu štěbetají se svým sousedem příběh válečného života viděného dětskýma poetickýma očima. A k tomu občas hlubokým basem odněkud zazní hromování a všechny obrazy se leknou, zatřesou a ztichnou, neboť chvíli zní hlas jen toho jednoho, chladného a cynického, plného krve a násilí. Zasvítí, ale záhy pohasíná, protože dětská duše je příliš silná, aby podlehla svodům beznaděje, když je nejhůře rozkáže ruce svírající kámen, aby jej hodila a rozbila sklo jako symbol božího odrazu, kterému přestává věřit.(05.06.2020)