Babička (2008)

Škodolibý voyerismus bez sdělení, roztěkaný, řemeslně nezvládnutý – neobratná kamera, roztahaný střih, mizerně sejmuté dialogy. Ať si lámu hlavu jak chci, nenacházím tam jedinou pozitivní věc… Vlastně přece: klučina, co na začátku ohledává klávesy rozladěného piana takovým způsobem, že by Cale záviděl – ten tam sice spadl z úplně jiného filmového vesmíru, ale tu jednu hvězdičku si zaslouží.

Koho si pořídit na domácí kanape, starká ? Neherecky suše realistické výkony mužů, ženy i kocoura, které musely dát spoustu práce při přípravě i realizaci a dopadly nekompromisně mile, zvládnutá pseudodokumentární stylizace. Proč jen se mi celou dobu vybavovaly dokumenty "59-184-84" a "Kristova léta, dámy... "? :) 33 jako 55. Takhle nějak to chodí, ale nemluví se o tom...Tohle totiž s mladejma holkama zažíváme pořád.

slovenský dokumentárny film už niekoľko rokov vykazuje svoju životaschopnosť a je spomedzi všetkých jej zložiek najúspešnejšou časťou slovenskej audiovizuálnej tvorby - to dokazuje nielen kvantita projektov, ktoré majú každoročne premiéry (či už v kinách, televíziách alebo na festivaloch), ale aj kvalita, rôznorodosť (a aktuálnosť, dôležitosť) tém i prístupov; jednou z najvýraznejších (a ak sa to dá tak povedať) aj "najkontroverznejších" postáv súčasného slovenského dokumentárneho filmu je zuzana piussi; film babička, ktorý vznikol v českej produkcii, je inscenovaným, hraným dokumentom, ktorého inscenovasť je paradoxne na asi dvoch miestach, kedy "presiakne" (a nemá to nič spoločné s faktom, že niektorých "hercov" je možné rozoznať aj mimo kontext filmu ako hercov) nad dokumentárnosť - a to som ja osobne človek, ktorý má filmy balancujúce na pomedzí dokumentu a hraného filmu veľmi rád; i napriek tomu mierne provokatívny a v konečnom vyznení smutný príbeh človeka, ktorý odmieta dospieť (prípadne - snaží sa znova regresívne vrátiť do mladosti), ktorý hľadá spoločnosť a snaží sa zahnať samotu, ktorá prichádza s vekom, no robí to nesprávnym spôsobom a hľadá na nevhodných miestach, takže si neuvedomuje, že skutočné naplnenie a isté "šťastie" má v podstate na dosah ruky, ktorý, možno mierne hendikepovaný svojou zvláštnou záľubou v sexuálnom apetíte a preferenciách (aj keď môžeme spochybniť, či táto "záľuba" je pôvodná, implikujúca rámcový problém, alebo iba "získaná" a možno "vytvorená", takže ju vytvoril ako z núdze cnosť samotný problém, ktorý existoval už pred ňou), predsa len nevie pochopiť, že si takýmto životným štýlom viac škodí - a nemá to nič spoločné s názormi spoločnosti na také niečo, ale so strácaním sebaúcty a s postupným odcudzovaním sa svojim blízkym, na ktorých, na rozdiel od anonymnej verejnosti a jej mienky, skutočne záleží... autorka/režisérka ostatne na to, ako máme vnímať jej vnímanie hrdinky a problematiky odkazuje už samotným názvom tohto vydareného "dokumentu";

Podle mého názoru by dokumentární film měl rozvíjet diskuzi a pochopení mezi různými společenskými vrstvami. Pokud je takový film o člověku, který vybočuje z "normy", pak je strašně důležité, aby téma nebylo zjednodušováno a jeho zpracování příliš nerozdělovalo společnost na dvě skupiny: ti, co se na výsledný dokument dívají a vsugerovávají si, že vedou hodnotnější životy než lidé zobrazovaní, a pak ti, kteří jsou natáčeni a často slouží jako jakési loutky pro pobavení publika, které si tímto potvrzuje svou vlastní důležitost. Mám takový dojem, že přesně tímhle směremBabičkajde. Hrdinové zde jsou opravdu jen jakési postavičky, které slouží k našemu pobavení. S tímhle dokumentárním přístupem prostě nelze souhlasit, protože namísto služby společnosti a jejímu stmelování jí naopak rozděluje na "lepší" a "horší" vrstvy - což je největší zlo. Podobně omezeným filmem je taktéž opěvovaný studentský film59-184-84.

Jediná zajímavá místa v Babičca jsou ta, kde se Archlebová nesnaží hrát. Bohužel jich není mnoho a dost kontrastují s jasně inscenovanými scénami, na které by ale bylo lepší najmout profesionální herce, když už ve filmu, který se tváří jako dokumentární, musí být. Navíc jsem ze slečny Piussi měla dojem, jako by ji některé dotazy obecenstva dost otravovaly, byť nebyly nijak hloupé (LFŠ 2009).