Zešílet (2022)

Námitka, že film jen klouže po povrchu sousedského soužití z výstřední/obtížnou osobou, je podle mě lichá sama o sobě – tohle totiž není téma filmu, ona sousedka je 1. projekční plochou pro neurózy hlavní hrdinky, 2. alegorie systému, společnosti. Nová sousedka tyhle moje teze imho potvrzuje. Dobrý, citlivý, civilní film. A chudák friendzoned Vlado. || Vždycky mi vrtalo hlavou, jak to že existuje tak málo dokumentů o španělské chřipce, jak se tak velká událost může tak málo projevovat v umělecké paměti. Teď už to chápu, totéž se děje covidu, jen pár let poté je odsouván do neexistence, nikdy nebyl. Proto radostí přijímám každý film, který nepřehlíží covidovou pandemii jako věc, jež se nestala (a který přitom není o covidu), je tzv. s covidem, vypráví příběh, který se stal během pandemie – protože koho by to napadlo, při pandemii se čas nezastavil.

Názov filmu je presný, aj ja som skoro zošalel pri sledovaní tohto filmu. Rúška pripomínajú dobu, aká vtedy bola, ale to je ten najmenší problém. Celkom som nepochopil účel filmu, lebo sa trochu tvári ako dokument, ale dokument to nie je, takže filmové prostriedky mohli byť lepšie použité vrátane zmysluplných dialógov alebo osvetlenia tmavých scén. Chvíľu dráma, chvíľu komédia, hlavná hrdinka párkrát prechádza až k výkonom Luisa de Funésa. No a úroveň bizarnosti smerom ku koncu siaha až ku hviezdam, takže to naozaj nie je obyčajný film, o to ťažšie je hodnotenie. ––––Aha, pozri, vtáka mám čierneho, nedá sa umyť. To od tej chémie, ktorou farbia slipy. –––– Otec, to nie je od chémie, to aj ja mám také hnedo-čierne, vieš, to je vek. –––– To tie čínske trenírky.

Myslely to autorky vážně, nebo to měla být komedie? Měl jsem hlavní hrdince fandit, i když jejím jediným pozitivem byla sympatická dcerka? Zešílet měla hlavní hrdinka nebo divák? Nevím, samé otázky. Přišlo mi to přesvědčivé asi jako cvičení studenta filmové školy. A o tom, že měl film scénář, vlastně pochybuji pořád. Přitom, pokud nemáte herce, potřebujete pevný základ dvojnásob.

O Nadii (Ingrid Hrubaničová), ktorá nemá šťastie na výber bytov. Alebo o tom, ako (ne)zošalieť zo susedov (nielen) počas pandémie koronavírusu. Celovečerný hraný debut autorky dokumentárnych filmovZuzany Piussiz roku 2022 rozpovedá príbeh o slobodnej matke v strednom veku, ktorá si myslí, že v novom byte konečne nájde vytúžený pokoj, netušiac, že sa práve začína najväčšia nočná (aj denná) mora jej života. Civilne natočená snímka z obyčajného paneláku konfrontuje diváka s viacerými témami, ktoré sú v živote mnohých bežnejšie, než by sa mohlo zdať. Príbeh filmu šikovne prepája pohľad na susedské, respektíve medziľudské vzťahy, psychické choroby, nefungujúci byrokratický aparát a nevymožiteľnosť práva, ako aj na životnú prázdnotu a rastúce zúfalstvo v živote starnúcej a ťažko pracujúcej ženy, starajúcej sa o dieťa. S postupne plynúcim dejom diela Zuzany Piussi sa čoraz viac odkrýva jeho obyčajnosť, zvýraznená zdanlivo nenápadným, ale zároveň silným výkonom Ingrid Hrubaničovej v hlavnej úlohe. Divák s pribúdajúcimi minútami z filmu cíti rastúce zúfalstvo, ktoré sa v postave Nadie hromadí, pričom čaká na chvíľu, kedy to "tlakový hrniec" už viac nevydrží. Dve tretiny snímka adekvátne buduje príbeh aj atmosféru, v závere ale kvalitatívne upadá, pričom prináša aj čudnú "veveričkovskú" scénu či relatívne zvláštny záver. Možno ide o poetické alebo metaforické snahy, do filmu ale každopádne nepasujú.Zošalieťsi napriek nim dokáže udržať obstojnú kvalitu, ktorou disponuje vďaka autenticky ladenému príbehu, ktorý by nikto nechcel zažiť. Menšími plusmi sú tiež výkony viac-menej neznámych hereckých tvárí, moderná slovenská kamera (kto na to má oko, vie, čo myslíme) a bratislavská výprava, ktorej by mohlo byť o trochu viac.

Já bydlím v rodinném domě a když jsem se na nějaký čas nedováno přestěhoval k ex do bytu, tak jsem byl v šoku, na co si po více než 10 letech musím opět zvykat. V bytovém domě je všechno slyšet. Především cesty lidí po schodech, ale též i to, kdy se sprchují, kdy lezou do vlastního bytu a třeba i kdy kdo močí. Anebo když si někdo v noci pouští televizi. Babička kdysi měla sousedku, co byla hluchá a tak si pouštěla o půlnoci telku tak nahlas, že jsme slyšeli každé slovo, jako bychom s ní seděli v pokoji. Také si ale vzpomínám, že podobného blázna, jaký byl vyobrazen zde jsme v domě rodičů též měli. Naštěstí bydlela o pár pater výš, ale bohužel byla nepřehlédnutelná hlavně svým chováním a výstupy na chodbě. To je holt panelák. Sousedy si totiž nevyberete. Mohou v bytě vařit perník, vyhodit vás do vzduchu nebo to tam zapálit. A ať se stane cokoli, vezete se s nimi. Dělám na radnici, ale přiznám se, že ten přístup úřednice byl laxní až moc. Naše holky by se alespoň o něco snažily, ovšem na Slovensku to zřejmě chodí jinak. Důležité je ale též to, kdo je majitelem domu, častokrát obecní úřad, když není vlastníkem bytů opravdu nezmůže nic. Jenže v celém filmu, který tedy působil spíše jako hraný dokument, jako by šlo ještě o něco jiného. Hlavní hrdince se totiž stane něco podobného i podruhé. A v úplném závěru dojde k podivné události, která mi výsledný dojem zcela zkazila. Tak nějak jsem nepochopil, co tím koncem chtěl básník říct...