Bába z ledu (2017)

Táňu Dykovou mám rád už od dob Šeptej, ale pomalu ji začínám skoro obdivovat. Její role v tomto filmu je opět vynikající. Poslední dobou v důsledku dramatického snížení české porodnosti často slýcháme, že by měli mít lidé děti, aby se o ně měl k stáru kdo postarat. Tento film je takovou odpovědí na tuto nesmyslnou myšlenku. Hvězda navíc za asi nejnechutnější erotickou scénu v českém filmu vůbec. A další hvězda navíc za žárlivou slepici:-)

Hodně syrové sociální drama, ve kterém jsem však z dalších avizovaných žánrů nenašel ani komedii ani romantiku. Jen depresivní pohled na zcela nefunkční rodinné vztahy, v jehož závěru je pošlapána i ta špetka naděje, kterou se na chvíli podařilo vykřesat z ledových vod Vltavy plné otužilců. Chladné barvy i minimalismus, kdy záleží na každém gestu a pohledu, fungují na výbornou, stejně jako utlumené emoce a neokázalé podání. Kronerová jako osamělá Hana vězněná svými syny ve zchátralém domě i životě plném mrtvých stereotypů je přesná, její zoufalá snaha uniknout je smutná i dojemná. Neužil a Daniel podávají role synů tak dobře, že jsou oba na přesdržku, stejně jako Vilhelmová, ale ta moc hrát nemusí, je prostě jen protivná jako Vilhelmová. Při zpětném pohledu pro mě byl nejsilnějším prvkem příběh malého Ivana, ztraceného v nefunkční rodině a zraňovaného destruktivními vztahy doma i jinde, kterému setkání s otužilci nabídne možná víc záchranného lana něž samotné Haně.

Dobrá rodinná dráma o komplikovaných vzťahoch v rodine dôchodkyne Hany. Okrem duševne povzneseného syna Petra a materiálne namysleného Ivana a ich zložitých pomerov, musí totiž riešiť aj vzťah s otužilcom Broňom, ktorý do relatívne pokojnej jesene života prináša emócie, na ktoré možno už aj zabudla. Nie je to však prvoplánová lovestory, ale postupný rozklad a znovu budovanie osobnosti a nového pohľadu na svet okolo, ktorý už nebude nikdy ako predtým. Produkcia je dobrá, nijako zvlášť nedramatizuje a herci to zvládajú výborne aj bez nej. 70%

Vdova Hana, uvízlá v pasti samoty a vztahů se syny a jejich manželkami, nachází lásku a smysl podzimu života. Film představuje dva světy. Na jedné straně členové Haniny rodiny, kteří slouží jako přehlídka vlastností, které Bohdan Sláma považuje za příčiny bezvýchodné situace Hany a úpadku dnešního světa obecně (sobectví, snobství, nesamostatnost, závislost na ostatních, utilitární vztah k rodičům apod.). A to v tak koncentrované podobě, že je ani kvalitní herci (Neužil, Daniel, Wilhelmová) nedokážou zahrát jinak než jako jednorozměrné blby. Druhým světem je svět party otužilců, která ztělesňuje "normální svět", tj. hlavně sepětí s přírodou, skromnost, pospolitost a přátelství. Právě tady se zřejmě podle tvůrců dá najít (aspoň dočasně) řešení problémů, emancipace od toxických vztahů v rodině a tak nějak i klíč ke štěstí. Celá Bába z ledu stojí na obětavém výkonu paní Kronerové, a to i ve scénách, které si její noblesa nezasloužila (hlavně postelová scéna s Pavlem Novým a panenským olivovým olejem). Těšil jsem se na očistnou koupel v ledových vodách Vltavy, ale dostal jsem spíš vlažnou, společensky angažovanou červenou knihovnu pro soběstačné seniory.

Tak já nevím, zda to měla být tuzemská odpověď na Rubena Ostlunda, protože s každou další replikou ve mně houstla potřeba intervenovat do situace a každé postavě její poznámku, pohled či gesto omlátit o hlavu, nebo ty herecké výkony záměrně toporné nebyly. Játrový knedlíček coby symbol rodinné atmosféry u jídelního stolu, chutný, ale nepoddajný, chladnoucí v polévce či vystřelovaný z talíře, když do něj někdo rýpne. Specialita šéfkuchaře pod pokličkou každé domácnosti nadívaná starými křivdami, traumaty, záští, korigováním názorů, milosrdným lhaním, pasivní agresí, aktivní agresí, všeobecnou averzí a bůhví čím dalším. Domácnost studenější než Vltava v zimě a nejdramatičtější scéna v historii kinematografie nechť je tato: "To jsem zvědavý, jaká bude teplota vody... (šestivteřinový záběr na teploměr vytahovaný z vody)... Tři a půl stupně." "Tři a půl stupně Celsia! Hodně štěstí!" Ten závěr byl pro mě strašně silný, protože snaha se zavděčit bývá zpravidla taháním za kratší konec provazu na cestě otužování vlastního sebevědomí a rozhodnosti. Reagovat na své aktuální tužby a potřeby tudíž zdá být jediným východiskem z přítomnosti, zvláště vezmeme-li v potaz skutečnost, že všichni mužští rodinní i nerodinní příslušníci jsou (snad až na toho postiženého syna) sebelítostiví sobci a srabi. Nebo je prostě jen snazší vydržet pobyt v ledové vodě než u nedělního rodinného oběda. Proč musejí být v mezilidských vztazích ženy vždy ty odolné a statečné?