Axolotl Overkill (2017)

Dokonalý art film, kdy nevím o čem to je, nikdo mi není sympatický a přesto mě baví na to koukat. Filosoficky je to posazeno do myšlenkového světa ultra levičáckého anarchismu, kde není nic jisté, nic neplatí na pořád a vše je dovoleno; akademicky se tlachá v nechutně bohaté a morálně rozvrácené rodince, kde si přát zdravíčko k narozeninám je buržoazní přežitek. Postavy se neustále okřikují , každá něco chce, jen neví vlastně co a trpí. Poradci, psychologové, alternativci radí a radí a je to k hovnu. Snad je řešením pistole, nejdříve bez nábojů, pak zkoušena v lese. K revoluci ?, k sebevraždě? Ráj anarchistů, je peklo. Naše teenagerka ztratila signál. A tak končí i tento chaotický příběh bez příběhu.

Jako padesátník si už mohu dovolit luxus srovnání několika generací. Moji rodiče vyrůstali v divokých 60. letech a dokázali si pubertu a dospívání užít i ve skromných komunistických poměrech. Pravda, tvrdé drogy chyběly, ale neřestem holdovali i tak nezřízeně. Já se sestrou jsme dospívali v 80. a raných 90. letech a drželi jsme se už výrazně zpátky. Pro mé děti je i ta má příležitostná sklenička vína něčím dekadentním a moji rodiče by byli jejich přístupem k zdravému životnímu stylu šokováni. Mám pocit, že ze své generace výrazně nevyčnívají. Pravda, proti světu pořád chlastáme první ligu, ale už to vážně není, co to bývalo. Jedinci, kteří mají sebezničující období dospívání, tady byli, jsou a budou, ale neměl jsem ani v nejmenším pocit, že by z filmu vyplývalo něco jako generační výpověď nebo to něco říkalo o mladé německé generaci. Je to prostě o genetické výbavě a možná i zázemí jedné nevyrovnané holky. Ale na to, abych mohl něco dedukovat, byl snímek příliš fragmentovaný a nesourodý. Navíc mně byl s přibývajícími minutami stále více lhostejný. Už první scéna monologu řidičky v autě mě varovala, že film je na můj vkus až příliš pozérský. Snímku a jeho postavám buď věřím, nebo ne, a na to, abych se v něm orientoval, mi stačí prvních 10 minut. Tady se naladění na vlnu tvůrců nekonalo. Celkový dojem: 35 %.

Podobných filmů se v poslední době v Evropě objevuje jako hub po dešti. Stejné téma, jiné provedení. Mladý člověk, těžké mládí, kritika společnosti, systému. Je to pořád dokola. Otec alkoholik, násilník, matka slabá, utlačovaná nebo tak něco. A pak drogy, útěky ze školy, výmluva na složitou minulost a průšvihy, průšvihy, průšvihy. Samozřejmě s tím spojená touha po svobodě a volnosti. Kritika nalajnování života. Mifty to nemá jinak. Její sestra to říká. Měla těžké dětství, ale právě u ní se to bere jako výmluva, i to tvrdí sestra. Mifty nechodí moc do školy, opájí se koksem na nekonečných několikadenních večírcích a sexuje prakticky s kýmkoli, kdo jí přijde do cesty. Mifty touží po svobodě a nechce být omezována. A samozřejmě kritizuje systém a celou společnost. Všem jde jen o peníze. Mifty samozřejmě peníze nezajímají a proto se nechává de facto živit staršími kamarádkami a milenkami, platit za sebe v klubech a nakonec ukradne auto. Kritizovat společnost má právo jen ten, kdo sám nepostrádá morálka. Jinak je to ubohé a nevěrohodné. Jako tento film. A protože je režisérka mladá, tak se snímek nestaví nikam a zůstává rozkročmo na obou stranách. Takže zatímco sestra doufá, že na rodinné radě otec konečně řekne nějaké rázné slovo, ten se bojí cokoli dceři vytknout, aby nepřišel o její přízeň. Ředitelka pro změnu klidně akceptuje, že si z ní studentka dělá srandu, nerespektuje jí a všechno je tak nějak v poho. V poho je to proto, že Mifty měla těžké dětství, ale nedozvíme se jak těžké. A tak film není v poho. Tedy pokud nefandíte anarchii a tomu, že je správné nemít žádné povinnosti, dělat si co vás napadne, protiřečit si a to vše v rytmu diskotékových songů s lajnou na stole. A Helen Hegemann je mladá, takže tomu fandí a obhajuje to. Pane jo, to nás čeká děsivá budoucnost.

Šestnáctiletá Mifti je ve skutečnosti skoro třicítka, ale zase tak moc to nevadilo. Ráda se předvádí nahá, je na co koukat. Stejně tak její plochá kamarádka Mavie Hörbiger, a starší (ale jak bychom s oblibou řekli: víc co chce) Arly Jover. A scénář... asi se hodně stříhalo, ale kromě naznačeného nevztahu s otcem milionářem se vlastně o mladé Němce nedozvíme víc, než že ráda šuká na blind a třídenní večírky nejsou problém. Neotrávilo, ale už vůbec nechytlo.

Takový ten klasický život puberťačky, co to nemá v rodině úplně v pořádku. Ve filmu se nic moc zásadního nebo překvapivého nestane. Po celou dobu je to takové úplně stejné, což je škoda. Na druhou stranu mě to ani nenudilo, což je velký plus. Nakonec je to docela zajímavá podívaná. Je super, že to, co vidíme ve filmu, může se úplně v pohodě odehrát i v realitě, možná si i na někoho vzpomenete. Po pravdě ani nevím, jak ohodnotit. Protože tenhle snímek se bude spíš líbit těm mladším teenagerským divákům. Já jsem si z toho snad nic neodnesl.