Artuš, Merlin a Prchlíci (1995)

První polovina mně přišla nekoukatelná - kronika psích skopičin, Dr. Jekyll (Artuš) a pan Hyde (Merlin) tentokráte rozpolcen v dvojici dalmatinů,promo na Desenského, dílo bez jakékoliv opravdu nosného pojícího prvku, stojící snad pouze na sdíleném přesvědčení o roztomilosti pejsků (přiznávám, já mu nikdy nepodlehl). Ale s koncem (nejpozději se sebeidentifikaci báby Prchlikové s Merlinem) se něco zlomilo, a já si uvědomil, že tenhle film je hodně o přijetí a začlenění, o druhých i třetích šancích, o tom, že bychom si k sobě měli hledat cestu, i když to může být obtížné (nezavrhovat, nýbrž solidarizovat). A takové poselství se mi u rodinného filmu vpravdě zamlouvá, a proto přihazuji třetí hvězdičku. 50 %

Je to velmi jednoduchý příběh. Vlastně bych měla spíše říct, že jde o takový slepenec jednotlivých příhod, které zažívají děti z Prchlíkovic rodiny se dvěma psy a jednou lehce popletenou babičkou. Určeno pro menší děti. Těm se bude tenhle letní příběh určitě líbit. Neurazí a ani neuchvátí. Od paní režisérky Plívové-Šimkové jsem ale čekala něco mnohem lepšího.

Rok před filmem 101 dalmatinů uvedla Věra Plívová-Šimková tyto dalmantinky. To nejlepší z její tvorby měla dávno za sebou, ale tohle se mi v dětství hrozně líbilo. Láska ke psům, zachráněn pes před smrtí a Valerie Kaplanová čtyři roky před smrtí. Hlavně barevně a scénáristicky to nebyl nejlepší film. Hudba byla na dětské filmy slušná. Taky ty představy s korunou na hlavách psů mi moc neseděly. A o dětské role se postarali v té době slavní malí herci, kteří hráli tenkrát ve více dětských filmech. Ale že tento film nebyl moc reprízovaný asi taky o něčem svědčí.

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním.

Artuš a Merlin sú dvaja dalmatíni. Veľmi pekní hafani. Mám ku tomuto plemenu velice pozitívny vzťah, pretože som bol tiež majiteľom dalmatínskeho psa. No bohužiaľ tomuto mizernému snímku nemôžem dať viac ako jednu hviezdičku. Aj tú dávam len vďaka tým dvom dalmatínom. Tí si ju zaslúžia. Inak je v nezábavnej rodinnej komédii "Artuš, Merlin a Prchlíkovci" úplne všetko špatne. Slabý scénar, otrasná réžia, trapný humor, silne nesympatickí herci. *