Jak se točí Rozmarýny (1977)

S filmami, ktoré natočila česká režisérka Věra Plívová-Šimková som mal vždy nejaký problém. Nikdy som nevedel prísť na chuť jej režisérskemu rukopisu. Žiadnemu z nich som nedal viac ako dve hviezdičky. To sa nezmení ani teraz, keď som si pozrel titul "Jak se točí Rozmarýny", ktorý zrežírovala v roku 1977, keď už bola považovaná za skúsenú filmárku. Príbeh zo zákulisia o tom ako sa točí film a aké má pritom jeho režisérka problémy s predstaviteľkou hlavnej detskej úlohy ma ničím nezaujal. Vôbec nechápem, čo tým chcela pani Věra Plívová-Šimková povedať. Mne to celé prišlo nezáživné, nevyvážené a nudné. Proste o ničom. Je to nepodarený film o natáčaní filmu. Tie uvrešťané detiská mi išli poriadne na nervy, ale ešte viacej ma srala tá otravná pieseň, ktorú dookola škriekala bláznivá Jana Kratochvílová. *

Trochu podezřívám Věru Plívovou-Šimkovou, že Bonžůrka představuje ji samotnou a chtěla tímto filmem naznačit, jak složité je točit s dětmi. Snímek je o komplikacích při natáčení, ale jinak se patlá tu nějaká scéna, tu jiná a příliš to nedává souvislost. Nic naznačeného se víc nerozvede, nedokončí a snímek končí s koncem natáčení. Do toho je tu plno písní a tanců. Právě hudba je lepší než film samotný. A samozřejmě možnost vidět mnoho herců ještě jako děti, jinak je tohle jeden z nejslabších filmů známé režisérky.

Má to samozřejmě fajn obsazení (včetně dětských herců) a někomu se může líbit i trochu nahlédnout do zákulisí natáčení (trochu ve styluTrháku), ale to je tak všechno. Dějově je to strašně nezajímavé, až nudné, a dokonce ani ta Hapkova hudba to nějak nevytrhne (když tam navíc člověk už snad popáté slyší dokola tu příšernou píseň Jany Kratochvílové, má pomalu chuť proskočit oknem). K režisérce chovám respekt, ale z její filmografie podle mě obstáli jenPáni kluciaKrakonoš a lyžníci, a zbytek už za vidění moc nestojí, bohužel.

„Zase slunce pálí, dlouho jsme si přáli máj. Aby jsme si hráli láska, nebe, peklo, ráj.“Tento dětský film o vzniku dětského filmu zaujme obsazením nejen některých dětských rolí (vedle hlavní představitelky Renaty Maškové i Dana Vávrová či Magdaléna Reifová), ale i hlavních dospěláckých figur (zde zejména výborná Iva Janžurová coby paní režisérka). Opět výborná hudba Petra Hapky a kamera Emila Sirotka, ale na rozdíl od Mrkáčka Čika výrazně zábavnější (a srozumitelnější) příběh o tom, jak je náročné se vyrovnat s jinakostí. V situaci, kdy je hlavní dětská hrdinka nucena v souvislosti s rolí podstoupit ostříhání do hola, jsem s dotyčnou poměrně soucítil a obdivoval jsem ji, jak se s tím vším nakonec vypořádala. Děti umí být zlí, různě se pošklebovat apod. V tomto směru mi přijde, že tento film může oslovit i dnešní dětskou generaci.

No, mít kolem sebe tu uřvanou partu dva dny, volím dobrovolně odchod z tohoto světa. Jen nechápu, co tím chtěla paní režisérka Věra Plívová-Šimková ukázat. Jak to má těžké? Nikdo ji nenutil. Z tohoto filmu jsem měl hnusný pocit už jako mladík. Ale po těch letech bylo velmi milé připomenout si některé scénky. Jenže za to plusové body dát nemohu. Takže mé hodnocení snímku i názor je stejný jako kdysi. Jen tu dvacku dávám za to, co jsem tehdy neviděl. Holt tehdy byly jiné zájmy. Takže deset má Dáša v tom pěkně přiléhavém odění, a druhou ta malá žába za výkon.