Andžóke no butókai (1947)

Drama šlechtické rodiny na zlomu řádů v sobě sice nezapře divadelní předlohu, ale výborná, vnímavá kamera poněkud statickou kompozici podstatně dynamizuje a v bystrých, neotřelých záběrech nechá diváka nahlédnout klasickou tragédii jinak – právě takovýma očima, které se – po přestálých válečných útrapách a hrůzách – nově otevřely. A právě taková bdělá mysl je i v ohnisku všeho zdejšího dění a – jak jinak než geniálně – ji ztvárnila Secuko Hara, rok poté, co podobně náročnou roli vytvořila v Kurosawově Nelitujeme svého mládí a dva roky dříve před svým fantastickým výkonem v Ozuově Pozdním jaru. V ní jediné se minulá zkušenost soustředí právě jen jako zkušenost, kterou je možné zhodnotit a to nosné a živé z ní si uchovat, nikoliv jako pouto – konvence, povýšenosti, marnotratnosti – které všechny ostatní svádí z cesty života na bludné stezky sebezničujících vzpomínek, sebelítostí a světabolu. Nová doba, která se v otřesech světa rodí, přitom stěží může někoho plně uspokojit. Vše nadále zastiňují divadelní masky – navyklé role, přes něž je obtížné se přenést – a vše rytmizuje soustavné ponižování a doprošování se. Vrcholná scéna, v níž dcera a otec na počátku dne tančí, plesovou noc – noc proseb, žalů, kleteb a povzdechů – ovšem završuje ryze optimisticky.(21.01.2022)

Co může dokázat žena v tak vyhraněné patricharchální společnosti .... Ženy (v rodině, myslím i její sestru) jsou dvě a patricharchální společnosti už také dávno není taková jako zde bývala dříve. Největší problém s adaptací na nové pořádky má pán domu (v našem pohledu divadla), vlastně je to jedině on, kdo je má. Ostatní, byť s pochybami, vidí zítřek spíš jako světlý - ne, že by ostatní byli úplně bez problémů, ale jsou spíš etické nerž existenční. Pozn. 1: Na kvalitě dramatu má rozhodně lví podíl režisér Kaneto Šindó, zde jako scénárista. Pozn. 2: Podobně jako stub **** bych taky dal plný počet hvězd, bylo to ale moc teatrální, možná spíš divadlo než film, na prknech (tj. mramorová dlažba domu) ovšem dokonalé.(20.09.2018)

Po japonské prohře ve válce musí opustit dům bohatá, kulturní a liberální rodina Anjó. Předtím ještě pořádají poslední bál. Zdánlivě chladný a cynický syn tajně touží po poraženém otci a hodnotách, které zničila válka, zatímco jedna dcera odmítá zbohatlého šoféra a druhá dcera chce zabránit otci od toho, aby si vzal život a aby nalezla vlastní místo v novém Japonsku...Ovlivněno ruským filmem a euroamerickým žánrem melodramatu. Japonská etiketa v době úpadku tradičních hodnot. Secuko Hara jako vždy prozařuje film ušlechtilostí duše. (90%)(17.08.2015)

Po prohrané 2. sv. v. přichází šlechtická rodina o svůj majetek i vliv, s čímž se její jednotliví členové vyrovnávají každý po svém. Než však o svou vilu (a další pilíře svého jmění) přijdou, má proběhnout ještě poslední tradiční bál, který chce otec rodiny využít jako příležitost k poněkud naivnímu řešení situace. Ústřední postavou je mladší dcera Atsuko (snad největší hvězda jap. filmu - půvabná Setsuko Hara), jenž se oproti zbytku rodiny drží pevně na zemi a představuje základní hybnou sílu při přijímání nové situace. Jednotliví aktéři mají samozřejmě své příběhy a svá nevyřešená životní dilemata, která dosáhnou kritického bodu právě této noci. Vedle Setsuko exceluje především Masayuki Mori jako její bratr; zajímavé je obsazení Taijiho Tonoyamy do role majordoma - řekl bych, že v našich končinách jde o nejstarší film s jeho účastí. Mám silné pnutí dát plný počet. Scénář: Kaneto Shindo; režie: Kozaburo Yoshimura(18.07.2010)