Amazonia vertical (2004)

Jeden z tých lepších, pútavejších Barabášových dokumentov, i keď je to natočené vlastne stále tou istou formou, tou istou šablónou, len prostredie sa mení. A presne to prostredie tomu dáva tú najväčšiu pridanú hodnotu. Venezuelská stolová hora so svojimi pralesmi, riekami, skalami, vodopádmi a rastlinstvom i živočíšstvom sú vizuálne dychberúce, majestátne i zabijácke zároveň. Jara Vonderčíka som mal možnosť stretnúť osobne a keby sme sa stretli teraz, tak mu vyjadrím obrovské uznanie za predvedený expedičný výkon, nielen ten so slivovicou. 4 a pol hviezdy, okrúhlim na plný počet.

Amazonská džungle mě fascinovala odmalička a byli jsme před pár lety dokonce na jejím okraji ... Dokument je to zajímavý, i když po vizuální stránce ne úplně umělecky a sofistikovaně vybroušený a místy možná až příliš monotónně popisný. Při jeho sledování je ale stále přítomná otázka do jaké míry je vlastně rozumné podstupovat až tak extrémní hazard a naplno si zahrávat s trvalým poškozením těla a zdraví - s holýma nohama se naivně prodírat džunglí, riskantně tam šplhat po extrémních nepřístupných skalách atd. (jen proto abychom se pak mohli pochlubit jiným). Že dva členové výpravy to odnesli malárií asi není překvapivé a asi to nebyly zdaleka jediné "suvenýry" z této cesty. Extrémy za každou jsou dnes ale populární a vymýšlejí se stále nové a nové (a asi není překvapivé že mnoho online aspirantů pak skončí v jejich důsledku na zbytek života těžce offline). Vzpomněl jsem si v této souvislosti na moudrou Senecovu poznámku: "Ducha musíš změnit, ne povětří":) Ne že by mě samotného nebavilo objevovat krásná odlehlá místa v našem světě - ale snažím se až tak si zase nezahrávat. Každý příběh nakonec rychle a beze stopy pomine (a i to co jsme prožili včera už vlastně neexistuje a proto stále běháme za dalšími a dalšími zážitky, které budou mít ale v součtu úplně stejný osud), ale v pohodě fungující tělo až do konce naší malé mise zde je myslím hodně praktické a důležité. Samozřejmě že nám může kdykoliv spadnout na hlavu cihla apod., ale i tak ... :)

Hlava sa mi aj pri telke zatočila viackrát, a to závraty nemám a bývam na pomerne vysokom poschodí. Paľo si vykračuje a poskakuje po skalnej rímse a pod ním 300 metrov hĺbky... Bez akéhokoľvek istenia. To mi pripadalo nebezpečnejšie ako jedovaté a neznáme hady, ktoré chytali do ruky a chodili pomedzi ne v sandáloch. Na tých sandáloch u horolezcov asi niečo bude, hoci pre bežných pozemšťanov nepochopiteľné. Mali ich na nohách všetci štyria trvalo, asi to bude nutnosťou tesného kontaktu so skalou, čo môže byť dôležitejšie ako pevná noha a ochrana nohy, čo uprednostňujú horizontálni turisti. Film je neskutočným zážitkom pre oči, hlavu a ten smutný záver sa dal očakávať.

"Ak čln pred nami našli indiáni, zvýšili by tým šance pralesa prehnať nás svojim živinovým reťazcom." Obdivuju tyto lidi, kteří se seznámili s Auyan Tepui osobně. Mně to stačilo od obrazovky a jelikož jsem přitom nemusel svádět boj s výškami, hady ani jinou havětí, tak jsem si našel čas na připomínky. Mně totiž neseděl ten nevzrušivý komentář a zejména uzavřenost horolezců, kteří za celou dobu skoro nepromluvili, což snímku na zábavnosti nepřidalo. Fantastické záběry stolové hory sice byly úžasné, ale na můj vkus to celé bylo příliš dokumentární.

V tomto dokumente sme spoznali život iných kultúr, čo bolo viac než zaujímavé. Škoda len, že bol ten dokument miestami dosť statický. Pretože stále to bolo o tom istom dookola. Ale za pozretie to určite stálo a možno si neskôr pozriem aj ostatné dokumenty s Barabášom. Ja sa len čudujem ľudom, ktorí sa na takéto výpravy dajú. Ani ma neprekvapuje, že dvaja zo štábu dostali maláriu.