Ahoj a díky! (2025)

Sterilní nuda o ničem. Ty zpívané vložky tam moc nezapadly, ale aspoň to udržovaly trochu při životě. Natočené to není úplně špatně, ale co se týče scénáře, tak je to docela ztráta času... 🤔 *** Ve zkratce: Někam odjedu a pak se celý film vracím nemotorně zpátky a divák z toho nemá zhola nic...(25.12.2025)

Film, který mě poněkud překvapil hudebními čísly, neb po pouhém shlédnutí traileru jsem je nečekala. Bylo to to jediný, co mi do filmu nesedělo, a co mi vlastně vadilo, protože když si je odmyslím, je to za mě určitě čtyřhvězdička. Hlavní hrdinka snímku je workoholička, která se ve velkém světě snaží dosáhnout hvězd (těch michelinských), jenže je nucena se - kvůli infarktu otce - vrátit do rodného maloměstského prostředí, kde vypomáhá rodičům v amatérské restauraci. Zde se proti své vůli vrací k věcem, jež před lety nechala za sebou (pusa, co se nikdy neodehrála), a cesta k jakémusi smíření s něčím, co bylo pohřbeno zaživa a musí to ještě umřít, aby to nestrašilo někde v zapadlém koutku mysli, se otevírá na nečekaných místech. Do toho je navíc přimícháno ututlávání neplánovaného těhotenství (protože hrdinka dítě nechce, neplánuje si ho nechat, a bere to tak, že tedy není potřeba svůj stav nikomu oznamovat, a to ani příteli, který byl od začátku vztahu seznámen s faktem, že děti nebudou, ovšem roky tajně doufal...). No a nakonec, jako třešnička: jiskra nápadu na signature dish, kterou rozdmíchá nostalgie a odpuštění milujícího otce. Je to jeden z těch filmů o všem a ničem, mně se opravdu líbil, až na ty zpívánky.(10.12.2025)

Jak moc těžký či snadný může být návrat do míst, kde se člověk narodil a vyrůstal? Lze podléhat nostalgii, když už má člověk domov a život jinde a s někým jiným? Co když ve své minulosti zanechal něco, o čem ani nevěděl, že mu schází? A lze vůbec takovým návratem lépe pochopit sebe sama? Poněkud zvláštní film s hudebními čísly v nečekaných situacích je bohužel čímsi zvláštním bez nějakého hlubšího děje a z mého pohledu i beze smyslu. Nejen, že mi to nic moc nedalo a vlastně ani moc nebavilo, ale ono mě to bohužel uspávalo. Přitom to působí docela pohodově a nenáročně, kdy se hlavní hrdinka konfrontuje se svými trochu svéráznými rodiči, se svou bývalou láskou a kamarády / spolužáky / známými. Jen je to prostě absolutně o ničem, což pro mě bylo ubíjející. Ale některé songy byly i chytlavé. Film, který mi asi brzo zmizí z paměti. [28. Festival francouzského filmu - Biograf Kotva České Budějovice](23.11.2025)

Typický snímek ideální pro zahájení Festivalu v Cannes – ryze francouzská, melodramatická, neurážlivá feel-good jednohubka s poklidným tempem, jemným humorem a civilními tématy blízkými snad úplně každému.Partir un journení nikterak objevná, ale sympaticky zahraná a díky (často nečekaným) muzikálovým výstupům i dost dynamická existenciální komedie o délce adekvátní k zápletce filmu. Pokud vás láká představa civilního a zpěvného melodramatu z prostředí prosluněného francouzského venkova, chybu zde zřejmě neuděláte. Ústřední herecké duo Juliette Armanet a Bastien Bouillon to solidně táhne, oba k tomu mají spolu super chemii a společnou historii jim věříte. A atypicky ne zrovna sluníčkové rozřešení vyzní poměrně realisticky. [Cannes Film Festival 2025](15.05.2025)