1001 gramů (2014)

Komorní, tichý, citlivý film.  Kontemplace o smyslu života. O tom, co je a není podstatné. Ane Dahl Torp svůj přerod od chladné, introvertní vědkyně v citlivou bytost zahrála mistrně. A přidávám citát prolínající se filmem "Nejtěžší břemeno nese ten, kdo nemá co nést" - jako filozofickou třešničku na tom nádherném dortu....

Krátke porovnanie : existujú filmy, v ktorých je napätie, akcia aj pútavý dej, ale zároveň vás v nich vyložene iritujú (a znehodnocujú celkový dojem) katastrofálne vykreslené hlavné postavy (videl som jeden taký nedávno, zhodou okolností taktiež zo škandinávskej produkcie). A potom sú filmy ako 1001 gramov s pomalým tempom, kde sa prakticky nič nedeje ale v hlavnej úlohe vystupuje tak nesmierne sympatická a milá introvertná inteligentná dievčina (v tomto prípade sa povznesiem aj nad jej neustálym fajčením cigariet), že vás jednoducho baví sa na to pozerať omnoho viac.

Život ani láska se nedají změřit. K tomu se propracováváme celých 90 minut, které sice jsou obrazově skvělé, kameraman si s tím vyhrál (krajina, mraky, pochodující delegáti s deštníky, seník), ale jinak se ten příběh vleče a nakonec jsem se vlastně ani nedozvěděl, jestli holka po tátovi ten statek převezme, nebo se "vrátí" do Paříže a zůstane už tam nafurt. Jinak je to hodně zelený a ekologický film (návrat k farmářství, ptáci, elektromobily mají jen ti kladní hrdinové) - k čemuž mi ale nějak neseděla ta jasná kritika, jak chudáci kuřáci musejí kouřit v úzkých chodbičkách nebo v utajení - když už ekologicky, tak zgruntu vše, ne?, a žádné tesknění po dobách, kdy kuřáci mohli hulit snad všude. Hlavní herečka, byť ji uvidíme v závěrečné scéně nahou, má jinak pořád stejný výraz bez emocí, asi seveřani nedávají pocity mimikou moc najevo. A přišlo mi, že film nešel moc pod kůži postav - o tátovi jsem se chtěl dozvědět víc, než jen že nepřevzal grunt a nechal ho bráchovi. Něco o jeho ženě taky chybělo. A o vědkyni vlastně víme úplné prd. Fakt nemá kámoše, spolužáky nebo internet? Chápu, co film chce říct, ale navzdory lehké hudbě a pokusům jako o nadhled tak činí těžkopádně a vlastně povrchně.

Pomalu plynoucí příběh vzdělané celkem racionální ženy sklouzává po smrti jejího otce, který jí byl zároveň vlastně jediným opravdovým přítelem, do slepé emocionální uličky, v níž paradoxně nachází možná životní lásku. Decentním a nevtíravým humorem protkaný film je moc příjemnou, duši hladící podívanou.

Niekedy je ťažko nejaký film ohodnotiť a mám pocit, že by možno bola lepšia aj trošku širšia stupnica. V tomto prípade mám rozporuplné pocity. Na jednej strane celkom slušná sociálna sonda do života jednej vedkyne, avšak na strane druhej spracovaná strašne nudným a ponurým spôsobom viac artovo razeným, čo mňa až tak nebaví. Preto u mňa je to len priemerný snímok, ktorý nesklame, ale ani nijako neohúri, pretože nemá v zásade čím. 50 %