Den po dni (2023)

Jestli jsem to z těch více než sedmi hodin správně pochopil, tak bylo řešení Fukušimské krize mnohem větší lidské i politické selhání než Černobyl. To jsem vážně nečekal. O příčinách této krize by se také dalo dlouze diskutovat. Myslím, že se seriál mnohem více zaměřuje na emoce než na pravdu a jsem přesvědčen, že je to úmysl něco zatajit. Z hlediska falešné morálky potom Japonci prohrávají na celé čáře. Dvě hvězdy dolů za dvě hodiny naprosto zbytečné emocionální vaty.

Mne sa spracovanie pozdáva, akurát sa tiež nevyhnem porovnávaniu s hraným dokumentom HBO o Černobyle. Tomuto príbehu o Fukušime by sa zišla kratšia stopáž, je to strašne rozťahané na zbytočne veľa dielov. Z ôsmich mohlo byť pokojne 5, bolo by to hutnejšie, s rýchlejším spádom. Inak je to poctivá seriálová filmárčina.

Rozpaky a smíšené pocity ze ztvárnění. Šok z běhu reálných událostí. Tak by se daly ve stručnosti popsat mé dojmy z japonského seriálu, který popisuje události jaderné elektrárny Fukušima. K negativům seriálu: Často zmiňovaná je rozvláčnost děje, nuda - souhlas. Dále mi chyběla lepší audio stránka věci - nevím, jestli se dá říct hudba nebo zvuky. Neseděla mi komornost v kontextu s tak obrovskou havárií a v kontextu s tím, že v rámci té komornosti docházelo právě ke zmiňované rozvláčnosti děje. Viděl jsem seriál s dabingem, nějak jsem neměl náladu na titulky. Některé scény (+ k tomu vytvořený dabing) mi přišly v nadsázce jako když Pat a Mat opravují hasičskou cisternu. Opět to vůbec nekorespondovalo se závažností děje. Takhle bych mohl pokračovat..... Přesto jsem ale rád, že jsem seriál viděl a dozvěděl se některé informace ohledně této nehody. Protože pokud ze seriálového ztvárnění jsem rozpačitý, tak z událostí jako takových a jejich nezvládnutí na více úrovních jsem naprosto v šoku. Ale to už ale není o recenzi / komentáři k seriálu.

Faktograficky zajímavý počin. Konečně se má člověk šanci dozvědět, co se tenkrát stalo. Bohužel počin poměrně nudný a těžko pochopitelný. Je to točené Japonci pro Japonce. Postavy se chovají dle zákonitostí, které jsou nám v Evropě cizí. Když uroní jedna z postav slzu, je to pro Japonce vrchol dramatičnosti a výpovědní hodnota je pro ně obrovská, jelikož něco takového je v podstatě neslýchané. Podobně, když vedoucí pracovník kopne vzteky do odpadkového koše. Na druhou stranu je to tím vlastně zajímavé. Ale i tak. Je to rozvláčné a i přes to, že jde o otrocký přepis událostí, tak předvídatelné. Dramaturgické zásahy z toho koukají jak sláma z bot. Bylo by podle mne lepší udělat dokument s hranými scénami a vykašlat se na kompletní dramatizaci.

Je naprosto jasné, že fanoušci výborného Černobylu u této série značně zbystřili. Nevím ale čím to je, jestli Japonským herectvím, složitou orientací v jejich hercích, či značně dokumentárním pojetím, ale najít si cestu k Den po dni je značně těžší, než ke zmíněnému Černobylu. Tvůrci bohužel nedokážou probudit takové emoce, jaké by si série zasloužila. Ačkoliv je technicke na kvalitní úrovni, tak pořád působí místy hodně odtažitě, což je za mě dost škoda.