Rich Man, Poor Woman (2012)

V příběhu vidím inspiraci společnostmi jakými jsou třeba Id software nebo Apple, kde mezi zakládajícími členy probíhaly podobné rozbroje a neshody, které později vyústili v reorganizaci firmy. Shun Oguri v žádném případě nezklamal a velmi mě překvapil jak pojal svou postavu, protože bravurně dokázal najít rovnováhu mezi stereotypním IT geekem a přehnaně se projevujícím excentrikem. Satomi Ishihara jako Makoto nebyla z počátku tak výrazná a silná osobnost, ale pomalu se to zlepšovalo a v druhé polovině doramy už jsem z ní neměl pocit, že tam je jen proto, aby tam taky hrála nějaká žena. Obě hlavní postavy jsou tak mizerní komunikátoři, že i běžná konverzace je pro ně těžký problém a je to vyhnáno fakt do extrémů, což mi na konci už začalo dost vadit. Hudba i prostředí firmy, které vypadá jako zábavní centrum s IT modelkami, které budou radši dělat pro Hyugu než pro Victoria`s Secret je prostě parádní.

Skvělý začátek. On je rozhodně originál, ona naivka, co umí být ve správnou chvíli na správném místě. Chemie funguje, jsou tu velké dějové zvraty, ale u některých jsem si říkala PROČ? Za skoro nekonečné čekání na konec: 3***

Zábavné, priamočiare, krátke, ne-naivné, s dobre vypracovanými charaktermi. Nemám, čo dodať.....Mimochodom aj ten bonusový diel v New Yorku stojí za to.... 80%

Po každém díle jsem trpěla při představě, že musím zase týden čekat - to už se mi dlouho nestalo. Mám ráda tohle japonské romantické vyprávění, kdy děj tak klidně plyne bez toho, aby se nějak tlačilo na pilu a divák byl citově vydírán. Hlavní dvojici jsem fandila, ke konci možná až moc :D

Jak vnímá japonskou romantickou komedii divačka českých pohádek, anglických detektivek a indických komedií? - Pozitivně, ale ne jako romantickou komedii :-) Přišlo mně, že jde spíš o pracovní drama - "dějiny jedné firmy" - a o příběh nejisté, ale pracovité studentky a ulítlého programátora, který má vzácnou poruchu - nepamatuje si obličeje ani jména lidí. Podobný ajťák je už dost profláklé téma, ale tenhle seriál ho podal originálně. Romantický příběh tu byl jen naznačený a víc se rozvinul až v posledních dílech. Ale to mně nevadilo. Upřímně řečeno, takováhle decentnost mně docela vyhovovala. Vztah se rozvíjel přirozeně, žádný z hrdinů neměl potřebu si na něco hrát, začít si něco z momentálního impulsu nebo s někým chodit, aby s někým chodil. - Co se mně tu nelíbilo: že postavy byly definovány jen svou prací a naprosto chyběly jakékoli zájmy a koníčky, také závislost zaměstnanců na šéfovi (vím, že Japonci jsou oddaní svým firmám, ale že až takhle? vzdělaný muž by snad neměl problém si v Tokiu najít jinou práci?), příliš mnoho scén v tmavých kancelářích se zářivkami, příliš rychlé tempo (nestíhala jsem číst titulky a seriál chvílemi působil nervózně). - Co se mně tu líbilo: jak kolegové v práci drží spolu, spontánní vyjadřování radosti, různé aspekty japonské zdvořilosti, jasně zelené rýžové pole v horách, správně trhlý pěstitel rajčat :-) spousta vtipů (smála jsem se skoro pořád) a programátorské nápady hlavního hrdiny. Jestli mají Japonci i v reálu takovýhle přístup, tak se nedivím, že jsou jednou z elektronických velmocí. - Tenhle seriál a Oguriho Šuna mně doporučil jeden Japonec s tím, že se "určitě potom do Japonska zamilujete". Oguri Šun se mně nelíbí (i když Japonci většinou ano), do Japonska jsem se nezamilovala, ale neměla jsem k tomu daleko. Seriál mě strhl a zhlédla jsem ho celý za jednu noc - já, pracující žena, která si něco takového, podobně jako hlavní hrdinka, nemůže absolutně dovolit! Což asi může sloužit jako dobré doporučení :-) Moje hodnocení je dost na vodě - nemám s čím srovnávat, leda tak s indickou komedií Pyaar Impossible, která je také o ajťákovi a krádeži programu. Bylo zajímavé sledovat, jak toto téma zpracovaly dva úplně odlišné světy. Postřeh na závěr: všimla jsem si, že - na rozdíl od evropských a severoamerických seriálů, kde se hojně pije čaj a kafe - v tomhle seriálu se moc nepije ani nejí, a když už, tak z krásně prostřeného stolu.(30.09.2014)