Temná voda (2002)

K přečtení Temné vody od Suzukiho se teprve chystám, takže nemůžu srovnávat s filmem, každopádně doufám, že bude psaný příběh lepší než ten filmový. Ne, že by to bylo hrozné. Jen se tam přes veškerou temnou atmosféru, lekačky a dramata vlastně nic moc neděje. Ani ten konec, který měl být vyvrcholením, nebyl emočně silnější než všechno před ním.

Kdyby to bylo temnější a strašidelnější, tak by se jednalo o super snímek. Nadprůměr to je i tak, protože tu máme bytovku, což pro strach není vůbec špatné místo, zvlášť když se tudy procházíte v noci. Jenomže tady kape voda ze stropu, ale kromě hlavní postavy to nikoho nezajímá. Očekával jsem správně, jak se ta daná záhada vyřeší, ale netušil jsem, že ke konci má tento snímek ještě eso v rukávu, které mě slušně dostalo a jednalo se o povedený cliffhanger. Finální scéna ve výtahu, kde zazní to hlavní slovo, byla opravdu creepy. Našlo se tu pár i dalších prvků nahánějicí hrůzu, ale mohlo toho být více. KAŽDOPÁDNĚ SE NEJEDNÁ O ŠPATNÝ FILM. Mé hodnocení:6/10

V "Temné vodě" (přesněji prý "Z hloubky temné vody") Nakata na jedné straně vsadil na postupy osvědčené v předchozím průlomovém "Zvonění", na druhé na větší tematickou, dějovou i prostorovou sevřenost. Samotný příběh a psychologie postav ani tentokrát nedává moc smysl (přinejmenším pro evropského diváka), podstatná je atmosféra, budovaná do značné míry na výpůjčkách (k zodpovědnému výčtu mi chybí znalosti, napadl mě jen Polanského "Nájemník", Roegovo "Teď se nedívejte" a Kubrickovo "Osvícení"). Douška, odehrávající se po deseti letech, podle mě filmu nesvědčí.

Film Temná voda má skvelú atmosféru s nepríjemnými pocitmi, kedy sa čo stane, no zlyháva v efektoch. Duch sa hýbe ako bábika na špagátiku a miestami lieta umelá figurína vzduchom, že je to fakt vidieť. Som zvedavý, či sa americký remake s týmto vyhral lepšie, inak by tu bola nádej na niečo strašidelnejšie.

Sociálna dráma, ktorej režisér navliekol zdanlivo hororových háv. Preto je mnoho tunajších komentátorov, naladených výlučne na pozeranie iného žánru, tak sklamaných. Matky, rozídené s partnerom, bez mužského zázemia to všeobecne majú veľmi ťažké. Okrem tohto, že sa musia postarať sami o seba, rovnako sú nútené poskytnúť starostlivosť potomkovi. Ak sa k tomu pridruží neutešená sociálna situácia a pomstychtivo naladený ex, túžiaci po pomste v podobe právnikom krytého útoku, v snahe dostať dcéru do opatery, o horor je postarané. Snaha získať rýchlo prístrešie končí katastrofou. Vlastne tou už je atmosféra starého, prevlhnutého pochmúrneho činžiaku. Len pri pohľade naň človeka chytí pochmúrna nálada. Navyše v byte neustále zateká a úradník bytového podniku je tak zavalený prácou, že nič nestíha. Nestíha ani mamina, neustále meškajúca pri vyzdvihovaní dcéry zo škôlky. Vlhká diera na strope bytu sa zväčšuje, vonku neustále prší, dcérka ochorie. Atmosféra hustne a tak nečudo, že matke pri jednom z vypočutí pred sociálnou komisiou rupnú nervy a napadne bývalého manžela. Duchárska línia príbehu je metaforou silnejúcich tlakov, predpovedajúcich odobratie dievčaťa neúprosným otcom.