Ztracené město (2005)

Nesmírně ambiciózní, hluboce osobní a rozmáchlý film, který tím, jak se toho snaží říci strašně moc, poněkud selhává. Hudba, tanec, romantika, láska, rodina, revoluce, politika, dokonce i ta mafie... Velmi dobře chápu Garciův záměr, ale nepovedlo se. Paradoxně nejsilnější jsou ty nejméně důležité hudebně-taneční vložky, nejslabší je naopak ono politické pozadí, které promlouvá do osobních osudů. Přitom by to mělo být naopak. Rozmáchlost si vynucuje útržkovitost, aby se vše vešlo na omezený prostor, a příběh se tak rozbíjí. Naprosto pak nechápu postavu hranou Billem Murrayem, která doslova jen zabírá prostor, čas a vůbec k ničemu není,,,

Kultivované drama s přitažlivou atmosférou, vzhledem k tragickým osudům většiny postav a Kuby jako takové ovšem zcela nepřípadně poněkud lhostejnou, mě oslovilo především tichým, ale naléhavým herectvím Andyho Garcii, s nímž jsem dosud neměl tu čest. Jeho kabaretiér prochází Havanou lehkým krokem, pozoruje a usouvztažňuje se a vše kolem něj zvučí souhlasným dialogem. Svět se mění v scénu a dílčí hudební sekvence přiléhají jako zvláštní tón zdejšího ovzduší. Nezapřu, že mě ta divadelnost, stylizovanost vzhledem k tématu trochu vadila a nepopírám ani, že jsem si nejednou vzpomněl na o málo starší snímek Juliana Schnabela Než se setmí, který sice zachycuje pozdější období, ale na rozdíl od Garcii nemuzealizuje a přiznává ošklivosti všechny její kazy. Protagonistovo sebezapíravé hraní udusilo úspěšně tu nejvlastnější emoci, která jej vyhání z vlasti i za cenu nejvyšší, tedy strach. Nezdá se, že by se na Kubě někdo něčeho bál. To Schnabelův film úzkostmi nešetří a vše je v něm také věrohodnější a ryzejší. Přesto si dovedu představit, že se do této Havany ještě někdy vrátím…

Jeden z možných pohledů na kubánské dějiny, po umělecké stránce slušně umělecky ztvárněný. Každý režim má své světlé i stinné stránky, záleží na úhlu pohledu, pročež se lidé co svět světem stojí stran politiky nedokážou shodnout. Níže nabízím svoji ryze subjektivní glosu, jde o autentický záznam snu. – Fragment snu o emigraci na Kubu – (v noci z 15. na 16. června 2017)      Protože kapitalismus se už nedá vydržet – protikuřácký zákon byl poslední kapkou – a jelikož Evropě hrozí brzká islamizace, rozhodl jsem se emigrovat na Kubu. Doprovázet mě budou dvě ženy: Tereza a ... (Poznámka: Říkejme jí Jindřiška. Skutečné jméno si už nedokážu vybavit, přestože ve snu jsem je znal. Jde o osobu, s níž jsem byl v kontaktu v roce 1984. Když se o rok později dozvěděla, že se stěhuji do Rakouska, vyjádřila politování, že nemůže jet se mnou. Řekl jsem, že bych ji s sebou rád vzal, ale že nevím, jak by se to dalo zařídit: „Oženit se s tebou nemohu, adoptovat tě nemohu, ledaže bych tě deklaroval jako spoluzavazadlo.“)      Tereza mi bude velmi ku prospěchu, protože umí španělsky. Rozhodla se, že se vykašle na svého amerického manžela, nechá ho v Čechách i s dítětem a spolu se mnou a s Jindřiškou začne nový život na Kubě. Trochu mi dělá starost, jak propašovat do ciziny teprve šestnáctiletou Jindřišku, aby mě její rodiče nenaháněli kvůli únosu. Bude třeba zamést stopy. Vymysleli jsem to takto. Tereza půjčí Jindřišce svůj americký pas a sama se bude prokazovat českým pasem, takže na letišti v Praze by nemělo dojít k problémům. Na Kubě by však americký pas nepůsobil dobrým dojmem, proto na letišti v Havaně bude Jindřiška na chvíli symbolicky ovinuta kobercem a prohlášena za spoluzavazadlo, takže na kubánské území oficiálně vůbec nevstoupí. Později ji nahlásíme jako naši dceru, která se nám narodila až po příjezdu a v příznivých klimatických i politických podmínkách Kuby rychle vyrostla. Nicméně je třeba předem zařídit, aby to kubánští celníci akceptovali.      Bavím se o tom s jedním v Praze žijícím kubánským podnikatelem, který zná tamější poměry a ví, koho podplatit. Slibuje, že to zařídí. Je to míšenec s vizáží sicilského mafiána. Na první pohled sympatický a důvěryhodný člověk. Ptá se, co budu na Kubě dělat. Říkám, že mám v úmyslu začlenit se do komunity čarodějů kultu palo a živit se jako palero.      Jednám na kubánské ambasádě o možnosti kuřáckého asylu na Kubě. Úředník se ošívá: „Kubánská vláda důrazně odsuzuje skutečnost, že v České republice je diskriminována víc než třetina populace, ale váš případ by se mohl stát precedentním. V posledních letech registrujeme stále stoupající počet migrantů z Evropy: Irové, Angličané, Němci... Samé kuřácké asyly! A teď to vypadá, že podobný exodus začne i u vás. Jenže Kuba je, ehm, ostrov, a není, abych tak řekl, nafukovací. Tři a půl milionu Čechů bychom přijmout nemohli. Proč místo toho, abyste si ve své zemi vybojovali slušné a důstojné životní podmínky, chcete všichni utíkat do Latinské Ameriky?“      Úředník se zajímá o můj kádrový profil. Ukazuji mu potvrzení o mých kontaktech s rakouskou ultralevicovou skupinou Rudý krtek, které mi obstarala jedna spřátelená vídeňská punkerka. Úředník říká, že takový doklad má váhu a nepochybně bude zohledněn: „Vypadá to, že vy ten kapitalismus asi vážně moc nemusíte, že? A co vám to vlastně zazlívali komunisté?“ „Kritiku zleva,“ odvětím trochu rozpačitě. „Por Dios!“ zvolá muž a rozesměje se.      Zajímám se, jestli nehrozí, že by Spojené státy po Fidelově smrti vyvezly na Kubu tu svoji demokracii. Prý nic takového nehrozí. Kubánský lid to nedovolí a Raúl to ohlídá.

Andy García by 1. chtěl být hrdinou národního eposu - ale není. 2. chtěl být Al Pacinem - ale není. 3. chtěl být Francissem Coppolou - ale není. 4. chtěl světu přiblížit hoře fidelovského diktátu - ale nepřiblížil. 5. chtěl světu vykřičet jak byla Havana pupek světa (no, světa Mexického zálivu tak leda), ale nepodařilo se mu to ani na tak malou chvilku jako je těch 2h 20min - a je to i trošku plivanec zbytku Kuby podle mého. Tak nějak celé to mohlo být epické dílo - ale není. Celé mi to tak nějak zas tak moc nedávalo smysl. Rodinka se zkraje zdála býti zakořeněnou rodinou mafiánských bossů - a přitom vůbec. Ta baba, kolem které se to točilo nejvíc - pěkná, ale jinak slepice. Uvěřitelnost, že se s tvrdým životem začínajícího přistěhovalce sám v cizí zemi bez komunity (jako na Floridě) vyrovnal úplně v pohodě a makal od nevidim do nevidim za minimálku - velmi slabá. Historická korektnost - tristní. Smysluplnost postavy Billa Murreyho - absolutně nulová, wtf? Záměr jsem pochopil až dodatečně, ale naprosto se dle mého minul účinkem. Vlastně ani nevím, za co dávám 3 - každopádně se na to ale dá koukat, ty kraviny bezprostředně netahají vyloženě za uši, oči nebo závity, dá se. Nějaká poetičnost tam občas je. Rozhodně skvělý záměr, téma zajímavé, jestli se něco vyloženě povedlo, byla hudba, to je první liga.

Hodně zvláštní film. Většinu času na mě působil tak nějak zmateně, ač jsme měli možnost vidět hodně postav, situací, spousta věcí mi přišla moc útržkovitých, někdy to bylo takové "páté přes deváté". Hlavně zkraje jsem vůbec nechápala, kdo je kdo, co s kým dělá a proč. Například, i když oceňuji, pokud se v podstatě v jakémkoli filmu objeví Bill Murray, tady jsem jeho přítomnost jako "pana bezejmenného" moc nepobrala (ano, asi to měl být takový moudrý šašek, se kterým může hlavní hrdina rozjímat a být sám sebou, Bill Murray si svoje scény jako obvykle užívá a dobře se na něj dívá, kdyby tam ale tahle postava, která se vždycky prostě odněkud vynořila a zase zmizela, nebyla vůbec, asi by se nic nestalo). Dost často na mě také hodně rušivě působila hudba - ač sama o sobě by byla příjemná, připadalo mi, že se místy moc nehodí k jednotlivým scénám. Přes uvedené "výtky" či trochu nechápavé postřehy je třeba říci, že se na tenhle film dobře dívá (je krásně natočený), místy je z něj hodně cítit (hlavně ke konci), že je pro Andyho Garciu opravdu mimořádně důležitý, osobní, že se v něm otevírá a vyznává ze svých pocitů, ze své lásky k vlasti a rodině. Jsou zde například některé silné uvěřitelné scény a dialogy s příbuznými nebo jeho drahou. Díky tomu může divák (ač bohužel jen místy) trochu proniknout do hercova/režisérova zjevně rozervaného srdce plného emocí a nedá se tak říct, že by se u tohoto filmu nudil a nic neprožíval. Možná do toho snímku toho chtěl ale Andy Garcia nacpat až moc, nemohl se rozhodnout, jak to poskládat, aby to mohlo jako celek zapůsobit na diváka tak, jak mělo, nevím. Celkový dojem je (vlastně kvůli všemu uvedenému) u mě prostě takový rozpačitý. 60 %.