Zelený paprsek (1986)

Ano, u toho filmu, jako možná u celého Rohmera, si každý musí odpovědět na otázku: k čemu mi to je? co to má se mnou společného? je to svět, ve kterém žiji? Pro mě má tento film především dvě pozitiva. 1) Objektivně: snad poprvé ve filmu se řeší problém dovolené. A ten na sebe často váže stres, neuspokojení, vyhrocuje vztahy. Pro mnoho lidí je to prubířský kámen roku. 2) Subjektivně: často jsem se cítil jako Delfína, alespoň její pocity a reakce mi byly velmi blízké.

Pokud se celé století těšíte a místo na konci století jednoho, zhlédnete na počátku století dalšího, dostaví se jisté ... zklamání. Smutek přelomu století. Řešení je následovné: Takže ani tentokrát to nedopadlo jinak než za 3* s tím, že plus jedna za salvy smíchu nahlas a všechny ty krásné, vkusné a navýsost inteligentní muže a plus jedna za Hortenzii, neb má naprostou pravdu.

Užívateľka hirnlego fajne vystihla dej, len podotýkam, že muži, ktorých návrhy hrdinka postupne odmietala, boli rečami aj výzorom buď machovia alebo latentní homosexuáli alebo nekomplikovaní, jednoducho pôsobiaci samčekovia. Jej unikanie z osídiel, navrhovaných takýmito typmi plne chápem. Keď sa vo filme objavil druhý nápadník a za ním temer všetci nasledujúci, nezdržali sme sa hurónskeho smiechu už len pri pohľade na nich. Dobové odievacie trendy ("zlaté 80.") k tomu - snáď nechtiac - prispeli. Veď si vezmite: tričká vzorne napasované do nohavíc, sieťované tielka odhaľujúce bronzové opálenie, rifle vyzdobené farebnými ozdobami a okolo krku nielen retiazky, ale aj prehodené pletené svetre v sparnom lete. Miestami neúnosne srandovné.

Rohmer tentokrát volně zadaptoval a do "dnešní" doby převedl méně známé dílo Julese Vernea (ani náhodou se nejedná o typickou verneovku), ve kterém je hlavní postavou žena, pasivně čekající na svého prince z pohádky, odmítající všechny potenciální nápadníky s tím, že prostě "nechce" - jenže ona ve skutečnosti chce, avšak bojí se, že by byla pouze využita a odkopnuta - a tak čeká dál, sleduje různá znamení (karty), čas od času se z ničeho nic rozpláče a vlastně není schopna normálně si užívat života. Na Rohmerově stylu mi asi prostě něco vadí - tady mi například absolutně nesedl snad půlhodinový rozhovor o vegetariánství hlavní hrdinky (zbytečnost). A je toho víc. Ale i tak stojí za vidění.

Rohmer ve vrcholné formě.