La Carrière de Suzanne (1963)

Silná balzacovská miniatura, jakási vzdušná mezihra v rozsáhlé sáze věku, který se definitivně probudil z jedné války, aby začal chystat novou. Jako každý z Rohmerových filmů oslňuje především úžasně vystiženou atmosférou a hlubokou prostotou: sentiment vzpomínky se ustavičně zvrací v ostré bodnutí do přecitlivělých slabin vlastní budoucnosti. Rohmer ironicky znázorňuje dobové konvence i nastiňuje jejich revoluční překlenutí, ale v obojím odhaluje mravní ambivalenci, která přímo odkazuje k naprosté bezradnosti člověka jak si počínat se svým životem. To tedy Rohmer vyjádřil i jinými svými snímky – a nejednou opravdu velkoryse. Co mě na tomto zvlášť oslovilo, je dokonalé ztvárnění sexuální dimenze manipulace: tím, jak Guillaume zachází s Bertrandem, jej současně znásilňuje, a tento – submisivní – se podřizuje, aby se nakonec ztratil – ve svých slovech, která nepointují ani nepokračují k nějakým dalším příběhům. Tma tohoto dění připouští nejrůznější výklady. Co však nejvíc skličuje, je ta tma, která obestírá nás. Rohmer ji v tomto snímku nasvítil naprosto bezohledně a pobídl každého diváka, aby do ní vběhl, ať již se v ní ztratí, nebo se v ní rozplyne.(06.03.2020)

Ano, asi tak se žilo v Paříži v padesátých let; je o tom dost literatury, která směřuje právě k této představě. Jazz, večirky, sexuální uvolněnost, i nedostatek peněz, především u studentů - tak to nějak šlo až po bouře z jara 1968, kdy se pálila auta, rozbíjely výlohy a stavěly barikády; prostě zábava trochu jiného typu. Zde nám Rohmer ukazuje příčinu, bod ze kterého to vzešlo: Pan "Zahloubán do práce" se podvoluje panu "Užít ze Zneužilova", a oba pánové žijí z "Hlavně, když mě chtějí". Pozn. 1.: Asi bych místo této indiánky dal přednost Paříži 30let, a když to nejde jinak, tak ze vzpomínek Henryho Millera. Pozn. 2: Všude se píše, že Zuzana nebyla (moc) hezká, měla nicméně (moc) hezký úsměv a navíc udělala karieru.(03.08.2017)

Průměrný příběh s průměrnými filmovými myšlenky, herecky tak akorát. 3/5(07.11.2014)