Letní příběh (1996)

"Je to poněkudzašmodrchané," velice vtipně, lakonicky a trefně popisuje svou situaci hrdina Gaspard, člověk s takřka nulovou sociální inteligencí, roztomilý sympatický ťuňtík , který to tak trochu nečekaně rozehrál na třech frontách. Po fyzicko-charismatické stránce se mu nelze úplně divit, ale jinak se v tom plácá přímo královsky ňoumovsky. I v třetím díle této "sezónní" tetralogie pozorujeme podobné Rohmerovy postupy - unylejší úvod, těžce uvěřitelné jakoby náhodné setkání, dlouhé a nepřirozeně citově otevřené dialogy s lidmi, kteří se znají dvě minuty, o lásce a vztazích, útulné francouzské interiéry s poličkami knih, tentokrát vše na prosluněném pobřeží Bretaně, která je v mé osobní paměti spíše zamlženě tajemná. Ač točené v druhé polovině 90. let, analogová kamera a styl vyprávění jako kdyby nás držel stále někde v sedmdesátkách. Kamera se navíc nachomýtá ve veřejných prostorech zaplněných pláží, děti a zamračené ženy bourají čtvrtou stěnu tak, že do ní zírají jak kdyby se psal rok 1897 a ony tu kameru viděly poprvé v životě...  Tak či onak, ten film je hlavně strašně roztomile miloučký a já si ho nakonec v podstatě dosti užil - poprvé v sérii kvituji i vyvedenou pointu. P. S. Gwenaëlle je naprosto úchvatné jméno.

Nádherný film, se skvělým obsazením, bezstarostnou letní atmosférou a jiskřivými dialogy, ne nepodobnými některým vztahovým komediím Woodyho Allena (byť Rohmerův humor je decentnější a ne tak na sílu). Způsob, jakým se zde řeší vztahy, kdy vlastně o nic nejde (což potvrdí i překvapivé finální rozuzlení), mě vyloženě okouzlil, podobně jako postava Margot ztvárněná Amandou Langlet, do které jsem se takřka platonicky zamiloval. Btw. přijde mi zajímavé, že jediný Melvil Poupaud zůstal u hraní a stal se známým hercem, na rozdíl od jeho ženských hereckých protějšků. A vůbec je zajímavé na ten film koukat dnešnímu očima, protože se z toho mezitím stalo dokonalé devadesátkové retro, kdy by takový příběh už dnes - v době mobilů a sociálních sítí - vzniknout nemohl (představa, že jeden z páru někde čeká na toho druhého, neví kde se nachází a jedinou možnost spojení představuje pevná linka, už musí dnešnímu mladému publiku připadat úsměvná, až nepochopitelná). Pustit si tento snímek v chladném a deštivém létě 2025 znamená přenést se na 2 hodiny za sluníčkem k bretaňskému moři, odkud se nechce zpět.

Hugues Aufray; na začátku 60let ho hráli v rozhlasu jeho Santiano:Je pars pour de longs mois en laissant Margot. /Hisse et ho, Santiano! /D'y penser j'avais le cœur gros /En doublant les feux de Saint-Malo (Odplouvám na dlouhé měsíce s těžkým srdcem, bez Margot...).Po 35 letech si na tuhle písničku, která ostatně nikdy nezapadla, vzpomene Eric Rohmer, a napíše k ní svojí sezónní povídku o tom, jak mladé ženy jsou cílevědomé, a mladí muži (většině jim to zůstane až do stáří) slepí a naivní.

Za 10 let si Gaspard zničehonic uvědomí, že Margot za to jako jediná stála a stačilo říct: "Ty jsi pro mě důležitější, než hudba. Pojď, jedeme na ten Ouessant hned teď!"
Upřímně doporučuji každému mladému muži, pokud si ještě není jistý, jaký typ žen je pro něj ten pravý, tento film určitě pomůže. Není to sice nijak zvlášť sofistikovaný film, žádná věda. To ale platí i o lásce:)

Děj filmu je na první pohled o ničem, ale po pár minutách vás příběh okouzlí nádhernou krajinou Bretaňského poloostrova, veselými námořnickými písněmi, zajímavými dialogy, roztomilým (a trochu nerozhodným) Gaspardem a pokud budete koukat na film v originále, tak samozřejmě romantickou francouzštinou :) tenhle film mě utvrdil v tom, že si v létě udělám výlet na Ouessant... Jen doufám, že nebudu mít při rozhodování, s kým tam pojedu, dilema, jako měl Gaspard... :D