Zabiják z Bangkoku (2000)

Přestože ani scénář nejede v úplně tradičních kolejích a nemá jasně nalinkovanou strukturu, je to především agresivní audio-vizuál, co Zabijáka z Bangkoku vymezuje. Divoká kamera, stroboskopický střih, hlasitá hudba a ostré zvuky (nebo naopak tísnivé ticho), přes svou nespornou efektnost a stylovost, (se) však docela rychle unaví. [napoprvé za 4 *]

S thajským filmem je to jako s ruskou ruletou. Člověk nikdy neví, kdy kulka zasáhne cíl. V našem případě divák nemá jistotu, jestli dostane výjimečný zážitek, nebo jen průměrnou záležitost. Podle místního hodnocení jsem očekával to první a mé zklamání tím bylo o to více umocněno. Téma hluchoněmého zabijáka je určitě zajímavé a dokázalo by unést kvalitní film. Tedy za předpokladu, že by se toho chopili kreativní tvůrci. Minimálně kdokoliv lepší, než bratři Pangové. Jejich režijní uchopení se se mnou absolutně minulo. Vrcholem pro mě bylo „strhující finále“ které místo silných emocí, jak tvůrci zamýšleli, mi přineslo radostnou úlevu, že film je už skoro u konce a budu moct jít spát. A takový pocit z filmu mít vážně nechci.

Čas od času se díky americkým remakům dostanu k jejich originálu a občas je to lepší než známější americká verze (Dějiny násilí vs. Wu xia). Alespoň částečně jsem doufal, že Sniper z Bangkoku bude podobný případ, jenže tady jsem opravdu ustřelil. Akce je pro západní diváky nezvykle syrová, ale to je tak to jediný, co bych mohl k filmu říct. Nezaujal mě, nebavil mě a pocitově měl snad tři hodiny.

Bezohledný a spolehlivý hluchoněmý nájemný vrah začne zpochybňovat svůj způsob života poté, co se zamiluje do obyčejné dívky, což samozřejmě přinese neblahé následky. Antihrdina bez bázně a hany, kterému divák prostě musí fandit. A to obzvlášť, když se doslova jedná o shakespearovské drama. Celý snímek je plný různých nápadů a zajímavých přístupů k dané věci. Jedná se o čistý filmový úder geniality dvojčat Oxide Pang Chun a Danny Pang, údajně čerpající z filmových děl hrdinského krveprolití v přímé tradici Johna Woo a Wong Kat Wai. Je-li tomu tak, musí posoudit už jen diváci. Každopádně je ve filmu znát tradiční žánrová, temná, melancholická, zákeřná a krvavá atmosféra v rámci pevného příběhu a to s minimem dialogů. Ano, dohromady se tady toho moc nenamluví. Obrazy hovoří za vše. Bratři Pangové se snažili o svůj vlastní styl a to jak ve vyprávění, tak i ve vizualitě daných scén. Například emocionální finále nemůže nikoho nechat na pochybách. V rámci uměleckého vnímání se však přeci jen místy zbytečně až moc tlačí na pilu, čímž krapet vzniká nejasnost ve struktuře děje. Každopádně se dá považovat snímek, coby debutový film bratrů Pangových v rámci akčního thrilleru za povedený filmový start. A to ten film ani moc finančně nestál.

Když Vás film prostě nezaujme, tak co s tím chcete dělat? Žádný z charakterů mě nezaujal, nezajímal. Kdyby všichni zemřeli, bylo by mi to jedno a to přece není správné! Film má diváka vtáhnout do děje, má za postavy cítit, brečet, smát se či dýchat. A když se tohle nestane, nemůžu dát vyšší hodnocení.