Re - cycle (2006)

Ze začátku to vypadalo na stylový atmosférický horor, v němž nebude nouze o solidní lekací scény. Jakmile se však hlavní hrdinka ocitne ve světě mimo realitu, mění se i filmový žánr na mysteriózní fantasy, ale tady bohužel tvůrcům docházejí nápady. Děj se neskutečně vleče a tak nějak přešlapuje na místě. Rozuzlení je sice poměrně zajímavé, ovšem nedokáže zahnat nudu předchozích několika desítek minut. (40%)

Film jsem si pustil ze dvou důvodů: a) Asiaté dovedou točit pěkné duchařské horory. b) Tvářičky asijských žen mě docela berou za srdce. - Zpočátku se ve filmu nic moc neděje. Odvíjí se tam milostný příběh, který je tak banální, že jej zde nemá smysl líčit. Okultní jevy jsou zastoupené tím, že z psacího stolu se vznese papír a pak spadne na zem. Už jsem viděl i efektnější projevy nadpřirozena, a to nejen ve filmech. Další děj jsem pochopil tak, že spisovatelce, stižené tvůrčím blokem, začne hrabat a bordel skrytý v jejím nevědomí se externalizuje formou halucinací. Snímek hodnotím jako poněkud nekonzistentní temnější fantasy, jehož předností je dobrý vizuál.

Zajímavý svět i myšlenka, že vše co jsme stvořili a poté zahodili, může někde existovat. Na rozdíl od místní většiny, se mi ta úvodní půl hodina, kdy se s Ting-yin seznamujeme moc nelíbila. Bubu scény na mne nezapůsobily a sama hlavní hrdinka mi přišla nemastná, neslaná. To se změnilo s příchodem do pitoreskního a tíživého světa zapomenutých, nechtěných a odložených. Atmosféra vskutku mrazivá, postavy děsivé a pointa smutná, ale pravdivá. Krásná hudba. Jako celek docela dobré, byť ten jiný svět mohl být propracovanější. Za mne tři nezapomenutelné hvězďule.

SPOILERY!„Kdo jenom knihy rodí, své smutné duši škodí.“ Ani úchvatný vizuál nezaplní prázdný film, byť se v něm imaginace urve jak rotvajler z řetězu. Co je mi platné „kombo Silent Hillu a asijských duchařin,“ když Ting-yina je jen slepé střevo Rosamunde Pilcherové a bylo mi buřt, zda ji obrkyvadlo na smeťáku trefí přímo na komoru a co všechno jí mrtvoly ošmatlají. ZRECYKLOVANÉ OKÉNKO:[][]Toto drtivé vítězství formy nad obsahem bylo:[]Pyrrhovo.[]Zločinné plýtvání imaginací.[]Masakr racionálna, hraničící s genocidou.[][]Hvězdu za dohazovačku, přicházející s nabídkou kvalitního bratra, druhou za vychytávky hodné lepšího filmu. Přítulní dlouhokrcí oběšenci, duchozdvižný výtah, sluchátko chrčifonu, línající duch, trousící černé vlasy po bytě, z nebe pršící bezďáci a thajský natolik plesnivý a vybydlený slum, že Chánov je proti tomu dobrá adresa. Ale spisovatelka s krédem „nevím, kdo vlastně jsem“ to celé zazdila. Njn, kdyby se netahala se ženáčem, tak se jí to nestalo.

Vcelku běžný mysteriózní příběh o jedné uzavřené a lehce podivínské spisovatelce se nečekaně změní ve vizuálně lepou a zároveň těžkomyslnou a temnou fantasy. A jako rána mezi oči pak na leckoho určitě zapůsobí nelítostné nastolení jednoho hodně častého a diskutovaného morálního dilematu. A nejenom mnohé dámy budou šokovány, vždyť ani cynickému a otrlému dřevorubci nebylo najednou do smíchu. Patos, melodrama, citové vydírání? Dost možná. Ale působivé.