Wichool (2005)

Já všechny ty červené filmy s Son Ye-jin během té karantény prostě dám. Tento patřil k těm lepším. Nebylo to na plný počet, taková lepší čtyřka. Krásně nastolená atmosféra vývoje vztahu mezi nimi, a to v podstatě beze slov. Podobný pocit jsem měl pouze u sledování3-iron, i když tam to bylo takové více surrealistické.

Citlivé a krásné drama protkané smutkem i novou nadějí, která může přijít v ten nejnečekanější moment. Co je ale důležitější – odehrává se v magické době, kdy jste mobilem vyřídili všechno důležité, dokonce pořídili nemotorné selfie na pláži, ale nemuseli se bát, že spolykají váš život. Být někomu nablízku znamenalo být na vzdálenost jednoho telefonátu, stejně ale bylo mnohem snazší ztratit kontakt. O to víc záleželo na spojení v konkrétním čase a místě, v tomto případě kolem zasněžené nemocnice, v přilehlém hotelu a několika restauracích. Jakkoliv by April Snow po drobných úpravách zřejmě zabodoval i dnes, třeba jako jedna ze zaměnitelných netflixovských romanťáren, s odstupem tkví jeho největší síla v perfektním a místy srdcervoucím zobrazení éry, která se kvůli našemu nedůvěryhodnému vnímání času může zdát jen několik let vzdálená, ale ve skutečnosti je už dávno pryč. Třeba si na ni vzpomenete příště, až v dubnu nečekaně zasněží. 90%

Na "Dubnový sníh" jsem se po zhlédnutí režisérových starších "Vánoc v srpnu" těšil ; jeho úhledná sterilita mě zcela míjela. V první půlce film nenabízí o mnoho víc než zdrženlivý popis zevnějšku dvou mladých lidí, které svedla dohromady tragická nehoda jejich partnerů, a odhalení jistého tajemství. V druhé pak nastoupí plytké dialogy na ose pozvolného sbližování dvojice, k brnkání na klavír přibudou ostýchavé smyčce a posléze brnkání na kytaru, zmnoží se úsměvy, dojde i na polibky, cudně odhalenou pleť a symbolický titulní sníh. Konec neurazí, nenadchne. Mám rád pomalé lyrické snímky, zvlášť oplývají-li melancholií. Tady však sebezalíbený sladkobol předstírá umění, divákovi se odpírá nejen dramatický spád , ale i možnost nahlédnout pod zmíněnou pleť postav, jejichž fotogenické tváře nikdy nezrůzní scénářem předepsaný žal... Výsledný dojem : chudokrevná citová pornografie, natočená - stěží záměrně - tak trochu jako parodie sebe samé. (Z komentářů, které jsem přečetl, doporučuji MATTYho.)

Všechny ty nádherné momenty byly tak jemné, citlivé a křehké, že jsem tajila dech, abych neporušila tu krásnou atmosféru lásky. Přišla tak nečekaně v té nejneuvěřitelnější chvíli jejich života, zrozená v bolesti jejich duší. A já budu jen tiše doufat, že ať se bude dít cokoliv....to krásné, vzácné a kouzelné co tu mezi nimi vzniklo si nenechají nikdy vzít....

Keď katastrofa spája. Južná Kórea je pre mňa semeniskom výborných krimi thrillerov a streštených romantických komédií. Preto je pre mňa veľkým prekvapením, že April Snow je spravený z neuveriteľným jemnocitom. Ten nielenže sa nesnaží citovo vydierať diváka. Ale snaží sa zvnútorniť emócie hlavných hrdinov a všetky ich pocity a obavy vyjadriť pomocou obrazu a drobných potešení, ktoré dokážu vo svojej tragickej situácií nájsť. Nechcem to prirovnávať k niečomu meditatívnemu ani k ničomu realistickému. Pretože film má v sebe nádych rozprávkovosti a tiež určitej zádumčivosti. Ale hlavne koniec a sledovanie počasia na mňa pôsobí príjemnou katarziou. Film, ktorý možno nedramatizuje, nesnaží sa byť zvláštny, nový alebo prevratný. Ale pekný vo svojej čistote. Mnohý by povedali, že z neho sála chlad, ale potom sa prichytíte pri tom, že je to už niekoľko dní a vám stále po rozume behajú konkrétne scény. Nie dokonalé, ale veľmi, veľmi príjemné.