Vzpoura (1967)

Záměr byl takový vidět Tošira Mifuneho v něčem jiném, než v Kurosawově filmu (sice jsem s TM díkyWillymu Kufaltovividěl filmGrand Prix, r. John Frankenheimer, ale tím, že to není japonská produkce, tak to úplně nepočítám jako reprezentativní vzorek), rozhodl jsem se proVzpouru, a myslím, že jsem si nemohl vybrat lépe – to jen tak na úvod, kdyby měl někdo podobnéchoutky. K filmu: Co mě překvapuje je to, že se film odehrává v 17. století - tím, co se v něm děje, mě evokuje středověk; pravda, vývoj v Japonsku probíhal úplně jinak než v Evropě (Japonsko v tzv. období Edo [1603 - 1867], si na rozdíl od tehdejší Evropy, zachovávalo přísný feudalismus). A i koncept cti (poslušnosti vůči lennímu pánovi) tam očividně měl jinou závažnost – služba pánovi měla větší cenu než život (život jakožto suma individuálních rozhodnutí a vlastních citů) sloužícího/poddaného, resp. cena života se potvrzovala v oddané službě. Ale někdy je zkrátka na místě se bouřit (doufám, že to tak cítili i Japonci, když se k ním tento film poprvé dostal)! Nejzajímavější mně přišla postava samuraje Tatewakiho (Tatsuya Nakadai), nejlepšího přítele Isabury (Mifune), vnitřně ví, že chování panstva je zavrženíhodné, ale nedokáže vystoupit ze své role (mu svěřeného úkolu). Dedicated tohanagi. 90 % (15/24)

Docela mě bavil tenkoncept děje, v němž šermíř a jeho rodina (respektive jen on a jeho nejstarší syn, zbytek rodiny by se raději podřídil) vedou boj o ženu s rozmařilým, bezohledným a sobeckým lenním pánem. Pro protagonisty je těžké v této situaci a ve svém podřízeném postavení kličkovat, ale scénárista to dokázal udržet na úrovni, že jsem postavám přál spravedlnost. Avšak měly býti více prokresleny vztahy mezi jednotlivými postavami. Emocionálně by to pak fungovalo v řadě momentů lépe. Někteří uživatelé zde tvrdí, že se většinu filmu nic neděje, že se jenom kecá. Mně však tohle politikaření (pokud tomu tak lze říci) přišlo z filmu nejpůsobivější.Akcev takto starých samurajských filmech takřka nikdy nedosahuje úrovně uvěřitelnosti či údernosti, která by dnes dokázala strhnou. Když se to začne sekat (bohužel se nic neusekne a krev netříští), tak starší syn zemře úplně hloupě a zbytečně. PROBLÉM SE ZÁVĚREM FILMU: Otec pak vezme batole a chce přejít do jiného kraje, jenže mu to nechce umožnit jeho dosavadní spojenec, přítel a šermířský rival. Ten najednou nechce zradit svou samurajskou čest tím, že nechá nepřítele svého pána přejít. Je to samozřejmě debilní, protože jen zhovadilec by se postavil proti příteli ve jménu nespravedlivého tyrana. Autoři z toho ale chtějí mít takovej ten osudovej souboj hodnot - nikoli vzájemné a osobní nevraživosti. Je to ale úplně zbytečný, hloupý a vůbec to emocionálně nefunguje. Důsledkem je, že oba někam odejdou bojovat, ztratí mnoho času a otec je při návratu zastřelen vojáky skrývajícími se v keřích. Batole by tak klidně mohlo umřít na zanedbání ve vysoké trávě, kdyby se tam neobjevila ta kojná. Když už, tak měl scénárista nechat otce dát batole kojné a poslat ji do jiného kraje. Sám pak měl vejít do paláce svého pána a s pomocí svého přítele položit život za naporcování toho tyrana i jeho pochlebovačů. Ta akce by stejně za moc nestála, ale kdyby film dospěl k takovému závěru, tak bych ho opouštěl s větší spokojeností.

Střetnutí formální autority s neformální lidskostí a láskou, která existuje v každé společnosti, nejen v Japonsku 18. století sešněrovaném zvyklostmi a normami. Sedí na to citát Iana Watsona: “If you have to be persuaded, reminded, pressured, lied to, incentivized, coerced, bullied, socially shamed, guilt-tripped, threatened, punished and criminalized … If all of this is considered necessary to gain your compliance — you can be absolutely certain that what is being promoted is not in your best interest.” Pozoruhodné je, jak dlouho byl vzdorující samuraj diplomatický, stoický a slušný - skoro to ani nevypadalo, že někdy promluví meče.

I když velikánem japonského filmu je opravdu legendární Akira Kurosawa, za nímž stojí nejeden fantastický dobový kus filmové historie, tak stejně bych se nebál říct, že ty nejlepší kousky z jeho režie nepramení.. A právě Masaki Kobajaši, leč bude všeobecně méně uznávanější tvůrce a ani se k němu následně tolik neodkazuje další generace světových filmařů, tak možná že v jeho filmografii opravdu najdeme ty nejkvalitnější japonské příběhy.. Vedle vynikající sociální kritiky vládnoucích v podobě Harakiri, nekonečného válečného dramatu z druhé světové války Lidský úděl, je to právě Vzpoura, co stojí z jeho tvorby za největší uznání.. Vzpoura je zase jeden z těch kousků, které spojují dvě japonské herecké ikony - Nakadaie a Mifuneho, kdy tady se ústředního hrdiny stárnoucího samuraje Isabury ujímá právě pro mě asi jinak slabší Toširó Mifune.. Vzpoura je zase ukázkou rebelie a odporu vůči feudální vládě tamního vedení. Další vlna odporu poddaných vůči sobeckým příkazům svých pánů.. Děj odehrávající se snad jen v pár místnostech jako konverzační přestřelka o tom, kam až může pán svými rozkazy zajít a co si k němu může jiný dovolit. Jde o lásku a ta všechno přemůže, a kde nikoli, tam musí stanout samurajův meč.. Není to tak šokující a strhující jako Harakiri, na čemž má podíl především tempo filmu, ale pořád mě to v něčem fascinuje. A samozřejmě šermovačka v poli je dokonalá! Nechápu, jak může být takhle přízemní kousek, tak poutavý, i když především v psychologii postav a ukázky, jak moc jsou schopni potlačit svoji svobodu.. Nekoná se přelomová filmová událost, ale jinak vynikající samurajský kousek.75%

[3,5*]"Each must live his own life."Samurajský príbeh odohrávajúci sa vo feudálnom Japonsku v prvej polovici 19. storočia. Z väčšej časti sa jedná o výborne vystavanú psychologickú drámu, nejakých samurajských súbojov sa dočkáme až v samom závere, ale zato vo veľkolepej forme (záver je inak mimoriadne pôsobivý a emociálne zdrvujúci). Hlavnou zápletkou je bezprávie páchané bezohľadným pánom voči svojim poddaným, až to hlavní hrdinovia, samuraj Isaburo (vždy perfektný Toširó Mifune) so svojím synom Yogorom nedokážu ďalej trpieť a voči svojmu pánovi sa vzbúria.