Vrať se do hrobu! (1989)

Prvý scénaristický počin Heleny Pawlovskej v réžii Milana Šteindlera, v ktorom si aj zahral hlavnú postavu a je to jeho legendárna úloha. Ten ksicht v dobrom slova zmysle je funny sám o sebe, má to krásnu retro atmosféru a prekvapivo dobrú gitarovú hudbu, a Klára Pollertová tam ukáže viac, ako len jej pekné oči. Dnes už ma len málokedy prekvapí, keď mi niekto povie "Vrať se do hrobu" už som dávno tá veková skupina.

Tak někdy jsem se opravdu bavil, ovšem místy to bylo slabší. Proto hodnotím sice jako nadprůměrný snímek, ale k tomu nejlepšímu má ještě kapku daleko. Nejvíce asi zaujala
Klára Pollertová-Trojanová, která tam má dokonce jednu odvážnou scénu. Myslím, že snímek má co říci i dnes, i když, pravda, drobátko jinak.

Tuto bájnou komédyju jsem nikdy neviděl v její celistvosti, pouze nejpodařenější úseky. Takže až dnes. V mnohém mi připomíná Sněženky a machry z roku 1982. Asi tématem generační zpovědi mladých do 15, resp. 18 let, plus lkaní třicetiletých starců nad šedí a repetitivností každodenního života. Pytvu těchto témat přenechám povolanějším řezníkům. Mně spíš vrtá hlavou, jak takový neforemný netáhlo s ksichtem Spejbla mělo takový kočky: manže-lka Batu-lka a milen-ka Pollert-ka. Aha, už vím: scénář a režii dodal sám Spejbl. To pak dává smysl. Spousta neznámých mladých, potěšil pohled na ještě neopotřebovanýho Duška a panenskou Holubici. Některý situace a fóry byly fajn, nastavené zrcadlo tlachajícím výzkumníkům dobře odráželo prázdnotu slov, ale globálně mě ty studentské skopičiny moc nebraly. Proto celou tuto eskapádu hodnotím dobře, čili za tři.

Někdy docela vtipné, někdy míň. Hlavně mě zajímalo, jak to tady vypadalo v roce 1989. Pěkně to ilustrují rezavé popelnice na odpad. Ale kde vzali ty děcka, to teda nechápu. To museli být nějací protekční spratci nebo se tak chodilo v Praze normálně. Ti byli hodně daleko před ostatními co se vizáže týče. Každopádně film má jednu obrovskou chybu a tou je sám Šteindler (jako herec). Já vím, že má hrát blba, ale on už sám blbem je, takže to jeho hraní působí fakt tragicky. 3-*

Film Vrať se do hrobu je především o přizpůsobivosti. Tento film, ač se to na první pohled nezdá má dost dobrou filosofii, ve které se hledá smysl života. Já jsem to tak alespoň viděl. Když se pan Jakoubek, trochu uvolněný, přizpůsobený pubertálním dětem, svěří své manželce, tak jeho promluva zdála se mi geniální. Mluvil v podstatě o lidském bytí, a soužení manželů. V mládí se dva lidé zamilují, milují se, ten pocit věčného blaha jim dodává soužití, vezmou se a mají potom děti, a potom jim přebalují pleny, napomínají je, v tomhle případě i pořád vynášejí koš. A opravdu je tohle to co skutečně chtěli? Není. Život je tu od toho aby se žil. Aby se prožíval každý moment úspěchů a milovali se ženy. Až když se vezmete, ztratíte svoji neodolatelnou touhu udělat něco nesmyslného, co vám dodává smysl do života, a tím ten smysl ztrácíte, žijete v bludném kruhu života. A tak tomu je, vaše děti budou jako vy, když jste byli mladí, a pak budou mít další děti, a vaše děti, budou jako vy teď. To je věčný koloběh života...  A proto se pokusme aby náš život byl jiný a podle našich představ. A to Šteindler ve svém filmu naprosto vystihuje. Solidních 90%.