Voci nel tempo (1996)

Jak napsal v jedenáctém století Ou-jang Siou, „na světě není věci, která by se neměnila, a není změny, která by nepokračovala – takový je přirozený řád Nebe.“ Piavoliho filmovou esej Voci nel tempi lze chápat jako nejčiřejší znázornění této zázračné střídy, která uchovává život stále jiskřivý i hluboký. Moderní člověk si tento pohled na svět osvojuje nesnadno a jeho lhostejnost k životnímu prostředí, která jej přivádí na práh globální ekologické katastrofy, to dokládá se vší výmluvností. Film však na danou situaci nepohlíží pesimisticky, ale nadějeplně: soustředí se na jediný bod, z něhož může povstat změna, a to na nitro každého z nás, které je bytostně otevřeno proměně, které rezonuje s ledačíms, co nedovedeme pojmenovat, a v němž se vše ukládá: vrství se a mísí. Člověka zachycuje tento film především jako bytost dospívající, zrající a stárnoucí v souladu se svou druhovou přirozeností, k níž vedle touhy růst a rozmnožovat se neodmyslitelně patří i schopnost užasnout. Ten nejprojasněnější úžas lze ve filmu zahlédnout v obličejích dětí a dospívajících, u nichž jsem měl několikrát dojem, jako by se z prapůvodní, prenatální mlhoviny rodila skutečná tvář, jako by z živočišného druhu konečně a nenahodile vyrůstal člověk, jak o tom mnohokrát psal Hermann Hesse. V mládí pak onen úžas hoří, a tedy stravuje i trpkne, a ve stáří se podobá stínu vrženému na vzpomínku, kdy se člověk znovu vidí v situaci, kterou už nikdy nezažije a rád by si něco alespoň pro tuto chvíli zapřel (jistě si v tuto chvíli připomíná: ještě že je na světě mlčení). Resumé je tedy zjevné: spása je v tom, že lidé přestanou donekonečna třídit a pojmenovávat, zapomenou, kým jsou, a naplno se zamilují do všeho, co je, a to nejen proto, že to není náhodou - ale i pro to, že to všechno dokáže být krásné, tedy že se to všechno může jako krásné vyjevit - vzbudit v nás úžas. To všechno a mnohem víc vstřebal tento film – již proto, že ten, kdo ho snímal, skládal a snil, rovněž žasnul. Dokázal postřehnout zázračno nejen v přírodních krásách, ale i v tom nejbanálnějším lidském konání. Úžas překonává všechno naučené, učí novým slovům, novému jazyku, vysmívá se třídění a hodnocení a varuje: vše má takovou hodnotu, jakou máš ty sám. - - A co pro mě znamenalo sledovat tento film, v čase nekonečného ozáření, jímž koronavirová pandemie je? V čase, v němž se na předem neurčenou dobu osvítilo to nejtemnější, kdysi jistojistě pevné, všechny ty kosti a svalstvo a krevní oběh a nervy a mozkové a jiné (rovněž rozvážné) buňky a vedle nich i slova a hudba a prostě všechno, čím si člověk ospravedlňuje svou výjimečnost (tedy vlastní existenci na úkor druhých), jsem útěšně zakusil, že ještě neprohořelo, ba právě že ani nemůže prohořet všechno, že něco, o čem se občas doslýchám, naposled od kamaráda, který se chystal na fašanek do Velké, k němuž jsem se přes naléhání malověrně nepřipojil (a možno proto stále žiji a vyhlížím proměnu), stále září. K Itálii se jako k pramenu té nejčiřejší obrazotvornosti obraceli právě ti umělci, kteří formulovali (a formovali) naši národní identitu, ale nejen proto máme k tomuto světu opravdu blízko. Je-li nyní vyvrácený z pantů, vichr, který se dostal do domu může zpřevrátit i ten náš klid. A už jej zpřevrátil, už jej zmotal.

Na toto treba mať náladu a flašu červeného. Prežiť všetky emócie, ktoré melanchólia prináša.